Náhodná volba [DOKONČENO]

Piknik

°Marinette°

Vycházela jsem zrovna ze školy a viděla Kocoura, jak na mě čeká. Vedle něj stál trochu červený Luka, zřejmě to byl otisk od té facky. Na oba dva jsem se usmívala a šla jejich směrem, když v tom najednou mi cestu překřížila Beruška.
„Co si jako myslíš, že děláš?!?" Podívá se na mě naštvaným pohledem.
„Jdu rovnou za svým klukem, vadí ti to snad?!" Lidé okolo nás se na mě velice nemile dívají. Asi je pro ně zvláštní, když se takhle bavím se superhrdinkou Paříže...
„Já vím, že to není tvůj kluk! On by nikdy nikoho nezbalil! Ani takovou nicku, jako jsi ty." Beruška trochu stišila hlas, aby po nás ostatní tak nekoukali, po jejím proslovu tedy hlavně na ní.
„Děje se tu snad něco?" Kocour k nám přiběhl a obejmul mě. Podívala jsem se na něj zvláštním pohledem. Nečekala bych, že by něco takového udělalal veřejně... Mělo to být přece tajemství!
„Jenom si tady povídáme, tak laskavě běž pryč!" Beruška zase udělá ten svůj falešný úsměv. Protočím oči, což taky udělá i Kocour.
„Co ti říkala, zlato?" Úplně se otočí od Berušky a dívá se jen na mě.
„Ona si myslí, že spolu nechodíme..." Podívám se na ní. Jen se pyšně dívá na to, co Kocour udělá.
„Tak fajn, potkáme se ještě dnes na Eifellovce, přesně v osm. Budeme mít malý romantický piknik, platí?" Kocour Berušce podá ruku, aby si s ním na jeho dohodu plácla.
„Fajn." Beruška i bez plácnutí odejde. To samé udělá i Luka.
„Kocoure, co jsi to udělal?!? Na Eifellovce nás může vidět spousta lidí! Navíc jsem mysl-..." Přeruší mě.
„Vysvětlím ti to u tebe doma. Běž domů a připrav se, budu tam za chvíli, jen si ještě musím něco zařídit." Kocour vyskočil na střechu školy a pak kamsi zmizel. Běžela jsem domů tak rychle, že jsem ani nepostřehla, jestli jsou táta s mámou v pekárně. Doběhla jsem do pokoje a otevřela všechna okna a samozřejmě taky balkón do kořán a už jen čekala.
„Marinette?! Jsi tady?" Panebože, to je máma! Okamžitě jsem seběhla dolů a za sebou zavřela svůj poklop.
„Co se děje, mami?" Mamka se na mě dívala podezřívavě.
„Ty nahoře někoho máš?" Nadzvihla obočí a už se chtěla dívat do mého pokoje.
„Ne, nikoho tam nemám, přece bych si nikoho nepřivedla domů, aniž bych ti o tom řekla, přece mě znáš!" Objala jsem jí a už rychle utíkala nahoru. Kocour nahoře pořád nebyl, tak jsem se snažila si aspoň udělat nějaký hezký účes.
„AU!" Slyšela jsem zaskřehotání. Okamžitě jsem vyběhla na balkón a viděla Kocoura, co se snažil opravit můj květináč. Byl celý příšerně špinavý, v ruce držel kytici růží a nějakou velkou krabici, co vypadala jako celý můj šatník.
„Jsi v pořádku?" Pomůžu mu vstát a začínám se mu smát.
„Já jo, ale ten květináč zřejmě ne, promiň." Jenom mávnu rukou a zvu ho dál.
„Tak jo... Teď bych byla ráda, kdyby jsi mi vysvětlil naši situaci. Jak jistě chápeš, je trochu pošemetná..." Kocour se usměje, ale nevypadá, že by mu bylo nějak do smíchu.
„Já vím, že jsme se takhle nedohodli, jenomže já prostě nemohl odolat... Ona mi pořád dělala nějaké naschvály, opovrhovala mnou nebo jsem za ní neustále něco dělal. Neříkám, že už jí nemiluju, ale rozhodně jí nenechám aby nade mnou vyhrála! Pořádně jí to osolím!" A najednou se jeho úsměv rozzáří do trochu nekalého úsměvu.
„O tomhle jsem vůbec nemluvila. Myslela jsem to trochu jinak... Navíc, nepřipadá mi to jako nějaký dobrý nápad." Zašklebím se. Kocour nakloní hlavu na stranu a zřejmě nechápe to, co vlastně říkám.
„Jak to jako myslíš? Proč by to nebyl dobrý nápad?" Jeho škodolibí úsměv zcela zmizí.
„Víš přece jaká je a jak někomu dokáže ublížit! Zrovna, když se s tím vším vyrovnáš se do toho ponoříš znova? Mám tě ráda, jsme přátelé, ale ona tě fakt ráda nemá! Za každou cenu se ti snaží ublížit! Chci jen, abys věděl, že tohle si ona nikdy nenechá líbit, to je ti doufám jasné, že jo? Opravdu jsi si jistý tím, co chceš udělat?"