The End

*Second*

Byli udýchaní a měli na těle několik krvavých šrámů. Joy okamžitě vyskočila ze židle. "Co se sakra stalo?!" zeptala se zděšeně ve stejnou chvíli, kdy se já zeptala: "Kde je Zack?!"
"Voni... ho... chytli," řekl zadýchaně Timoty.
"Cože?! Ale vždyť nic neudělal!" vykřikla jsem a nechápavě jsem se na ně podívala. "Nebo snad ano?"
"Strhla... se... rvačka," informovala mě Brenda. "Nějak... ho... tam... zatáhli... pak... pak přišli... VPDáci," hlas se jí zlomil a ona propukla v hysterický pláč.
Ne, ne, ne! Nemohli ho zatknout VPDáci! křičela jsem v duchu. VPD byl Vojensko-policejní dozor, který měl chránit lidi. Tak to aspoň mělo být. Ve skutečnosti chránil bohaté před chudými, nebo-li lidmi jako jsme byli my. Nás zatýkali, vraždili a nikomu to nepřipadalo divné, takže pokud měli Zacka...
  Po tváři se mi kutáleli slzy. Nesetřela jsem je, neměla jsem na to sílu.
  "Voni... začali střílet," pokračoval Timoty. "Bylo jim jedno koho trefí. Chtěl sem pomoc Zackovi, kterej byl přímo ve středu dění, ale v tu chvíli k němu zezadu přiskočil nějakej pos-pitomej VPDák a dal mu pouta. Běžel bych za ním a zmlátil mu jeho zkur-debilní ksicht, ale Breda mě chytla a odtáhla mě pryč. Běželi sme rovnou sem." Snažil se mluvit slušně, protože Joy to neměla ráda a navíc tu byl Reg.
Joy se taky rozbrečela a Reg na nás nechápavě zíral. "Tak kde je teda Zack?" zeptal se zmateně.
"Pryč," odpověděla jsem...

Jak jsme mluvili, tak jsme probudili Vicky. To byla asi šestiletá roztomilá holčička. Když jsem myslela roztomilá, tak jsem chtěla říct, že měla dlouhé blonďaté vlásky, které se jí přirozeně točily do loken, velké modré oči a červené tvářičky. Nechápala jsem, jak někdo mohl vyhodit někoho jako byla ona na ulici. Dobře, možná šilhala a neviděla na jedno oko, ale stejně!
  "Kde je Zack?" zeptala se stejně jako předtím Reg.
  "Pryč," řekl Reg, který už taky natahoval. Vicky se rozbrečela (při čemž vypadala ještě roztomileji než obvykle) a vrhla se k Brendě, která si klekla, aby ji mohla obejmout. To mě naštvalo, protože jsem vždycky byla Vickyním oblíbencem já, ale za těch pár týdnů, co tu Brenda je, se ty dvě spolu stašně sblížili.
  Všichni jsme chvíli brečeli, ale pak se Joy zvedla (předtím si stihla zase sednout na židli) a řekla: "Tím, že budeme brečet nic nezmůžeme! Takže Timoty, Brendo, pojďte za mnou, ať vám můžu ošetřit rány, Gwen, dej spát děti a pak ukliď jídlo!"
  Nechápala jsem, jak to může nechat jen tak být, vždyť přece VPDáci zatkli Zacka! Ale pak mi došlo, že kdybychom byli šli na úřad a poprosili o jeho vydání, tak bychom bývali se akorát přihlásili k tomu, že jsme k němu patřili a byli by nás zatkli taky. Takhle to hold fungovalo, když jste byli chudí.
  Srdce ale říkalo něco jiného. Běž! Zachraň Zacka! Třeba si konečně uvědomí, že k tobě něco cítí, křičelo. Ale já jsem se nedala, moje rodina mě potřebovala. Dobře, nebyla to moje opravdová rodina, ale já jsem je tak brala. Protože jsme se tak k sobě chovali.
  "Gwen?" tahal mě za rukáv Reg a tím přerušil moje myšlenky. "Vezmeš nás už spát?"
  Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala. Brenda, Timoty ani Joy už tu nebyli a z vedlejší místnosti se ozývali přidušené výkřiky, jak je zřejmě pálila dezinfekce.
  "Jo, jasně." Vzala jsem Vicky do náruče, protože mě předtím objímala a stále brečela, a hlavou jsem Regovi ukázala ať mě následuje.
  Šli jsme chodbou a minuli jsme dveře, ze kterých se ozývali ty výkřiky a vešli jsme do místnosti stojící naproti nim.
  Na podlaze, která byla udělaná z různých kusů kamenů a cihel, vyskládaných tak, aby tvořili rovinu, leželi tři staré polorozpadlé matrace. Na každé ležela peřina a polštář.
  Došla jsem k té nejmenší (myslím matraci) a položila jsem do ní Vicky. Pak jsem jí sundala boty, které jí byly o něco větší, ale menší jsme neměli ani nesehnali. Reg si sedl vedle ní a taky si je zul. Následně si oba lehli a já je zakryla peřinou.
  Už jsem stála před dveřmi, když se za mnou ozvalo: "Ty nám nepšečteš pohádku na doblou noc?" Otočila jsem se a spatřila jsem, jak na mě prosebně hledí. Nešlo jim odolat.
  "No, dobře," řekla jsem a s falešným úsměvem jsem si sedla na protější madraci. Vzala jsem knihu ležící na zemi a otevřela jsem ji. Byla to jedna z mála knih, co jsme měli. Patřila kdysi staré Gemmě, prý ji předčítala Joy, když byla malá. Pak jí předčítala i mně a ostatním dětem, když jsme byli malý. Je to jediná věc, co po ní (myslím Gemmě) zbyla, když před třemi lety umřela. Byla to tragédie, protože se o nás všechny společně s Joy staraly, tehdy nás bylo víc dětí okolo dvanácti, ti nejstarší se jí snažili co nejvíc pomoci, ale jakmile byly dospělí, tak odešli. Proto teď Joy k sobě brala míň dětí, ale přesto nás bylo dost.
  Začala jsem předčítat. Snažila jsem se, aby to znělo vesele, měnila jsem hlasy podle toho, kdo mluvil, ale nebylo to ono. V hlavě se mi totiž stále výřily myšlenky. Uvidím ještě někdy Zacka? a Cítil ke mě něco? nebo Přestane to někdy bolet? Ale, jedna se mi stále přehrávala dokola. Našel už svůj konec? A pokud ano, tak proč on, ne já?
...
Tak co, líbí? A znáte odpovědi na Gweniny otázky? Pokud Vás něco napadá napište to do komentářů:3.
A moc děkuji za #67-sci-fi ! Jste úžasní!;D
Vaše B13
BTW: Omlouvám se za chyby.