The End

*Ninth*

V tu chvíli propukl zmatek. Někteří začali křičet, že to nemůže být pravda, jiní chrlili otázky a jeden asi dvanáctiletý kluk popadl židli a praštil s ní do obrazovky. Nic se ale nestalo. Tak do ní praštil ještě několikrát až se objevila pavučina prasklin.
  Jedna holka škubala klikou, aby mohla otevřít dveře a utéct. Už jsem chápala, proč radši zamkli.
  Já jen tak seděla a hleděla. Všechno v mém životě začalo dávat smysl.
  "Tak to byla teda podpásovka, že?" zeptal se ten kluk vedle mě. Podívala jsem se na něj. Nevypadal, že by ho to nějak moc rozhodilo.
  "To ano, ale nemuseli by tolik jančit ne?!" křikla jsem na něj, abych přerušila hluk kolem sebe.
  Kývl hlavou na souhlas. "Něco takového jsem čekal, už dlouho, protože se stále děly čím dál tím divnější věci  a-" nestačil větu doříct, protože ta osoba na obrazovce začala řvát.
  "Za dveřmi slojí tucet vojáků a jestli se okažitě nesklidníte, tak se sem vrhnou, začnou střílet a bude jim úplně jedno koho trefí!" křičela na nás. Všichni okamžitě zmkli (popřípadě vrátili sebe i s židlí na své místo).
  "Chápu, že to pro vás musí být těžké," pokračoval hlas a já si v duchu říkala: Hovno chápe, "ale musíte pochopit, že to byla naše jediná šance. Navíc... to není zas tak pro vás špatné, umíte věci, o kterých si ostatní mohou nechat zdát. Ale víc se o tom dozvíte časem.
Museli jsme vás rozmístit různě do města, aby jste mohli vyrůst mezi normálními lidmi, protože bylo důležité, abyste pochopili, jak to funguje venku ve světě, protože kdybyste zůstali tady, tak byste se nic pořádně nedozvěděli, tak jak byste mohli zachraňovat svět, kdybyste ani nevěděli co zachraňovat, že?"
  Ta osoba mluvila strašně chaoticky, ale přesto jsem tak nějak pochopila, co říkala. Ale to co jsem už nepochopila, byl důvod proč to udělali. Ty pokusy.
  "No, vy vlastně nevíte, kde jste, takže pro info se nacházíme na Jihu města a většina této... budovy je pod zemí, takže pokud jste si všimli oken, tak za nimi jsou obrazovky promítající ulici. Pro 'rebely', kteří doufám mezi vámi nejsou, se odsud nedá utéct. Všude jsou kamery. Takže doufám, že budete spolupracovat, protože pokud ne... tak zemřete. Pokud si myslíte, že vás nezabijeme, protože vás budeme potřebovat, tak se mýlíte, bohatě nám bude stačit pouze pár z vás.
  K tomu nápisu na vaší ruce, každé písmeno a číslo, co tam je, má svůj význam a pro některé z vás," Věděla jsem, že to byl jen obrys, ale přísahala bych, že se podíval na mě. "ano, v některých případech ta písmena skládají jméno, ale není to jejich účel.
  Jinak, každou neděli budou zkoušky, které rozhodnou, zda jste všichni schopni zachránit lidstvo. Pokud je nezvládnete, tak... no, to se dozvíte potom. Každý máte vlastního dozorce, který vás bude cvičit, ale bude i hlídat. Zatím máte týden na to se rozkoukat a pak se začnou zkoušky.
  Doporučiju vám najít si nějaké přátele, protože se vám v budoucnu budou hodit.
  Zítra v půl desáté vás vaši dozorci odvedou za mými zaměstnanci, se kterými budete mít seznamovací program.
  To je prozatím vše, hodně štěstí."
  Obrazovka ztmavla a světla se zase rozsvítila. Chtěla jsem chvíli přemýšlet o tom, co jsem se teď dozvěděla, ale cítila jsem na sobě pohled toho bloňďatého kluka, tak jsem se na něj s povzdechem otočila. Usmíval se, jako by se to, co nám řekli, ho vůbec netýkali.
"Tak co, vypadáš lehce rozhozeně, jseš vpohodě?" zeptal se.
"Jasně, jsem vpohodě, jen jsem se dozvěděla, že celý můj dosavadní život byl lež, a že ten skutečný stojí za hovno, ale jinak je vše super," odpověděla jsem mu ironicky.
Zašklebil se na mě. "Promiň. A ani jsem se nepředstavil, to jsem teda gentleman. Jmenuju Jeremy, ale můžeš mi říkat Jeme." Mrkl na mě a podal mi ruku. Já ji přijala.
"Nemělo by se ti spíš říkat Jerry?"
"Ne, zní to debilně."
  "Fajn. Já jsem Gwen."
  "Všiml jsem si," ukázal na moje tričko. "Zajímavé jméno, kde jsi k němu přišla?" Ukázala jsem mu svoje levé zápěstí.
  "Takže ten týpek na té obrazovce mluvil na tebe," konstatoval Jem. "Jak to ale mohl vědět? Teda, jak to mohli vědět, když nám vyrobili i ta 'krásná' trička s jmény?"
  "Sledovali nás a stále sledují," vyhrkla jsem dřív, než jsem se nad tím mohla zamyslet. Ale byla to pravda, přece i Luis to říkal.
  Jak jsme se tam tak bavili, ani jsme si nevšimli, že do místnosti vstoupili naši dozorci a někteří si už i odvedli svoje chráněnce.
  Najednou před námi stanula rudovláska ve stejné bílé uniformě jako měl právě Luis, ale byla dívčí. A vypadala i podobně stará jako on. Vlasy měla fakt obarvené na červeno a rozpuštěné, takže šlo vidět, že jsou hodně dlouhé a kudrnaté.
  "Jeremy, jdeme," oznámila Jemovi. Ten se na ni jenom zašklebil. On se šklebil neustále.
  "Promiň krásko," oslovil ji a v tu chvíli jsem si uvědomila, že si budeme rozumět. "Teď se bavím tady s mojí kamarádkou Gwen, budeš muset počkat." Povzdechla si. Vypadalo to, že už ho má plné zuby, ale zároveň se jí líbilo, že vtipkuje a není naprostý šílenec, jako například ten kluk s židlí.
  "Luis, to je Gwenin dozorce, Jeremy, musel někam jít, tak mě poprosil, ať ji chvilku pohlídám. Takže budeš mít dneska spoustu času na to se s ní ještě dneska bavit," informovala nás. "A neříkej mi krásko, jmenuju se Lexi."
"Dobře, ale zapvé, vím jak se jmenuješ, za druhé ti tak budu říkat, ale pouze když mi nebudeš říkat Jeremy, je to otřesné." Spražil ji "vážným" pohledem.
  "Jak ti mám teda říkat?"
  "Jeme nebo Jemíčku, ale jestli chceš, tak i Jemuliličenku." Tomu jsem se začala smát a Lexi taky.
  "Dobře, ale Jemíčku a Gwen už musíme jít." Měla pravdu, v místnosti jsme byli poslední.
Zvedli jsme se a vyšli ze dveří. Nakonec jsme šli po té dlouhé chodbě.
"Takže my jsme teď kamarádi?" zeptala jsem se Jema. Ten se na mě podíval, jakobych spadla z Marsu.
"Samozřejmě, co jiného bychom byli? Teda, pokud nechceš být něco víc?" zeptal se.
Zrudla jsem. Tak jsem to nemyslela. Navíc jsem nikdy neměla kluka.
  Jem si všiml mých planoucích tváří a se smíchem dodal: "Neboj, já vím, že jsi to tak nemyslela. Navíc nevypadáš jako holka, co chce něco mít s klukem, kterého zná sotva pár desítek minut." Lexi šla před námi, takže jsme jí neviděli do tváře, ale řekla bych, že celou dobu v sobě dusila smích. Teď se ale začala nahlas smát.
Snažila jsem se ji ignorovat a oddechla jsem si a hned jsem to chtěla vzít zpátky, protože jsme se zastavili před výtahem. Moje tělo automaticky strnulo.
"Nemůžeme to vzít jinudy?" zkusila jsem to na ně stejně jako předtím na Luise.
"Hmmm... ne a proč? Máš snad fóbii z výtahů?" zeptala se Lexi, ale přesto zmáčkla tlačítko na přivolávání.
"Ano," odpověděla jsem, přestože jsem věděla, že to myslela jako vtip, a protože jsem si uvědomila, že je to pravda. Vážně jsem je nesnášela a možná jsem se jich i maličko bála.
  "Cože?! To jde?" rozesmál se Jem.
  "To není vtipné," osopila jsem se na něj.
  "Jo, promiň, taky jsem se lekl, když jsem jim jel poprvé, byl jsem zvyklí na ty, co jezdí jen nahoru a dolů."
  Nastoupili jsme do výtahu.
  "Pffffff..." vydala jsem ze sebe a strčila do něj loktem. On mi to oplatil. Takhle jsme do sebe chvíli šťouchali (Žádné dvojsmysli!) a Lexi si mumlala něco ve smyslu: "Proč já?... Proč se chvají jak malé děti?... Zabuju Luise!"
  Kdyby se mě někdo předtím zeptal, co bych dělala, kdyby mě unesli, tak bych mu rozhodně neodpověděla: "Našla bych si suprového kamaráda, s kterým bych blbla a do kluka, který mě unesl, bych se zamilovala."
  Možná to nebude zase tak špatné, pomyslela jsem si a netušila jsem, jak moc se mýlím, a že se přece nakonec budu Konce dožadovat ještě víc než předtím...
...
Líbí se Vám to? Jaký je váš názor na Jema? A Lexi? A Luise? A co si myslíte, že se nakonec stane?
Moc děkuji všem, kteří to čtou:)))
Vaše B13 :3
BTW: Omlouvám se za chyby.