The End

*Tenth*

  Ani jsme nestačili dojít k dveřím Jemova pokoje, když se před námi objevil Luis.
  "Jednání, naštěstí skončilo dřív," řekl na vysvětlenou, ještě než jsme se stačili na cokoliv zeptat.
  "Ty musíš být Luis, Gwenin dozorce, že?" zeptal se Jem. Měl víc odvahy než já, protože mu hned od začátku tykal.
  "Ano," odpověděl s úsměvěm, " ty zase musíš být Jeremy, Lexin chráněc." Vrátil mu to stejnou vahou.
"Jem," podal mu ruku jmenovaný a Luis ji přijal, stejně jako já předtím a pak pověděl: "Fajn, teď ale budeme muset s Gwen jít, chci jí něco ukázat."
Tázavě jsem zvedla obočí, ale on mě ignoroval a ani nečekal na Jemovi odpověď. Jen předal Lexi nějaké papíry a něco jí řekl tak, abychom to neslyšeli a ona kývla hlavou. Pak mě chytil za loket a táhl mě pryč. Nesnášela jsem, když tohle dělal.
  "Ahoj," otočila jsem se rozloučila se s mým novým kamarádem a jeho dozorkyní, ještě než jsme zmizeli za rohem.
  "Čau," odpověděl Jem a Lexi mi zamávala na rozloučenou.
Několik minut jsme jen tak šli v tichu chodbou, už mě nedržel za loket, ale pak už jsem to nevydržela a promluvila jsem: "Nechápu, co ti je."
Nechápavě se na mě podíval: "Nic mi není, proč si to myslíš?"
"Jestli tím chceš říct, že ta pozitivní nálada, kterou jsi měl dneska ráno, se u tebe projevuje jednou za uherský rok, tak to se celkem lituju." Odmlčela jsem se a čekala jestli něco namítne. Ale on mlčel a vypadalo to, že přemýšlel, tak jsem pokračovala: "Nejpve se přiženeš, jak velká voda, řekneš, že mi chceš něco ukázat, tak mě odvedeš od mého kamaráda a nakonec mě vlečeš chodbou a nic mi k tomu neřekneš."
"Máš pravdu, nemám dvakrát dobrou náladu, ta schůze byla vážně podělaná, protože to vypadá, že se všechno posralo." Fajn, tohle mě zaskočilo. Ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit takhle sprostě.
"Jakto? A proč jsi na té schůzi byl jen ty a ne ostatní dozorci?"
"Do toho, co se podě-pokazilo, ti nic není," odsekl a podíval se mi do očí. V nich jsem ale viděla pravdu. Kamery! křičely. "No," pokračoval, "ostatní tam nebyli, protože nepatří mezi nejvýše postavené lidi v téhle společnosti."
  Polkla jsem. "Chceš tím říct, že ty mezi ně patříš?" zeptala jsem se překvapeně.
  "Ano, původně měl být tvůj dozorce někdo jiný, ale... něco se na poslední chvíli stalo, tak jsem to vzal já."
  "Co se stalo?" zeptala jsem se, přestože jsem věděla, že mi to neřekne.
  "To je jedno," mávl nad tím rukou.
  Měla jsem pocit, že vím, kde se nacházíme, tak jsem ukázala na jedny dveře před námi a tázala se: "Není támhleto můj pokoj?"
  Usmál se na mě. "Ano, začínáš se tu orientovat. Ale tam tě nevedu, vedu tě... sem." Zastavil se před jinými dveřmi. Na nich stálo 141.
"Co tam je?" zeptala jsem se.
Jen se na mě tajemně podíval a kartou odemknul. Vstoupili jsme do předsíně podobné té mé, akorát na věšáku byly kabáty a bundy a v botníku boty. Zuli jsme se a pokračovali průchodem do hezky zabydleného obýváku. Když jsem si myslela, že můj byt je velký, tam jsem se mýlila, tenhle byl asi třikrát větší.
"Wow," vydechla jsem, "kdo tady bydlí?"
Teď už měl úsměv skoro přes celý obličej. "Zkus hádat."
"Ne, to nemůže být pravda," došlo mi. "Takže to je tvoje?"
"Ano, říkal jsem si, že bys to ráda viděla...no, když tě teď mám na starost... tak, kdybys něco potřebovala, tak víš kam jít," vysoukal ze sebe. Vypadal nervózní, což u něj nebylo normální.
  Začala jsem se smát a on se přidal. Nervozita z něj vyprchala. Zezačátku to byl jen tichý smích, ale postupně to propuklo v hysterický, kdy jsme se oba málem váleli na zemi a nevěděli čemu se vlastně smějeme. Vypadalo to, že si budeme rozumnět.

Potom, co jsme se uklidnili, jsme si chvíli jen tak povídali a Luis mi ukázal celé svoje apartmá, ve kterém měl dokonce i saunu, výřivku a menší bazén.
Udělal mi k tomu kávu, protože na ni přišla řeč a on nedokázal pochopit, že jsem ji nikdy předtím nepila. Byla vážně dobrá.
  "Ty jsi teda nikdy nebyla v bazéně, ve výřivce ani v sauně a nikdy jsi nebyla kávu?" zeptal se po několikáté stejně nechápavím hlasem.
  "Ne, nikdy jsem na nic takového neměla čas ani peníze," odpověděla jsem mu popravdě.
  "To je mi líto," zamumlal. "Tak co to napravit?"
  Teď jsem nechápala já jeho. "Jak to myslíš?"
  "Co takhle jít si zaplavat?" navrhl.
  "Nemám plavky," odpověděla jsem a doufala, že nenavrhne, že bychom mohli jít nazí. K mé úlevě se to nestalo. Místo toho se plácl do čela, něco zamumlal a odběhl k sobě do pracovny.
  Ta, mimochodem, byla oddělená, narozdíl od mojí, od ložnice a byl v ní stašný nepořádek. Na zdech byly mapy a všude se váleli nějaké papíry a složky. Všichni si mysleli, že nástupem elektroniky takovéto věci vymizí, ale lidi je stále potřebovali. Samozřejmě na stole byl velký monitor s klávesnicí a dalšími počítačovími pitomostmi. (Vyrostla jsem vpoctatě na ulici, tak jsem o těchto věcech moc nevěděla.)
  Luis se vrátil s tabletem v ruce a něco v něm horečně hledal.
  "Á, tady to je!" řekl a sedl si na gauč a já vedle něho. Podal mi tablet a já se podívala, co je na obrazovce. Byly tam různé obrázky... triček?!
  "Co to má znamenat?!" zeptala jsem se ho.
  "Všichni si máte vybrat nějaké oblečení a boty. Vedení to za vás zaplatí. Přece sis nemyslela, že vás nechají chodit stále v tomhle." Ukázal na to, co jsem měla na sobě.
  "To. Jako. Vážně?!" vykřikla jsem překvapením. Tohle jsem nečekala. Nikdy předtím v životě jsem si nic takového nemohla dovolit. Měla jsem jeden maximálně dva různé kusy oblečení (myslím tím například dvoje kalhoty), které bylo staré a otrhané a nemohla jsem si ho vybrat sama.
  Luis kývl hlavou na souhlas.
  "Kolik si toho můžu vybrat?" tázala jsem se nedočkavě, protože jsem se bála, abych to nepřehnala, nebo si toho nevzala příliš málo.
  "Počkej..." zamumlal a vyndal z kapsy mobil a něco hledal. "Jo, tady to je... takže, sedm až devět triček s krátkým rukávem, tři až pět s dlouhým, troje až patery džíny, čtvery až šestery teptáky nebo legíny, můžeš je i namixovat,..."
(Kdybyste chtěli kompletní seznam, tak to napište do komentářů, ale předpokládám, že se nikdo nenajde.)
  Seznam toho oblečení byl opravdu dlouhý. Když se Luis ve čtení dostal k spodnímu prádlu, tak se zarazil, lehce zčervenal a nakonec mi předal mobil, s tím, že si to mám dočíst sama.
  Nakupování se opravdu protáhlo, protože se mi líbilo skoro všechno, kromě přeplácaných kýčovitých věcí, které se nedali nazvat oblečením. Luise to taky po nějaké době přestalo bavit, tak si ke gauči donesl laptop a nějaké složky a začal pracovat. Tvrdil, že by se mi strašně rád věnoval, ale má toho poslední dobou opravdu hodně a já si stejně vybírám oblečení a k tomu ho nepotřebuji, ale kdybych něco chtěla, tak se mám ozvat.
  Párkrát jsem se ho zeptala, když jsem se nemohla rozhodnout mezi dvěma kusy a on mi moc nepomohl, protože odpověděl, že mi bude slušet oboje. Pak jsem se ho zeptala, že když tady nejsou velikosti, jak teda můžu vědět, že mi to bude. On nad tím mávl rukou a zamumla něco ve smyslu, že je to zařízené.
  Když jsem měla všechno vybrané bylo už opravdu pozdě, takže mě zavedl k mému pokoji a zeptal se, jestli má jít se mnou dovnitř a pomoc mi se umít a uložit.
  Podívala jsem se na něj se zdvyženým obočím, ale vypadalo to, že to myslel vážně, tak jsem odpověděla: "Kolik si myslíš, že mi je?"
  "Uh, patnáct?" zkusil to. Zřejmě nepostřehl ironii v mém hlase, nebo ji prostě ignoroval.
  "Ne, je mi čtrnáct, teda aspoň myslím a ne, dokážu se umýt a uložit sama." Protočila jsem očima. Vážně si myslel, že nedokážu zapnout sprchu, nebo co? pomyslela jsem si.
Lehce zrudl, poslední dobou byl moc nesvůj. "No, dobře. Tak já půjdu... Tak ahoj?" řekl a odemknul mi pokoj.
"Ahoj," odvětila jsem, vlezla do svého bytu a zavřela za sebou dveře.
Vyslekla jsem se a zalezla do sprchy, kde jsem zůstala asi půl hodiny možná víc, protože jsem si užívala tu čistou a teplou vodu, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Pak se ale ozvalo moje svědomí a já si vzpomněla na lidi z Jihu, kteří měli vody málo a já bych jí tudíž neměla tolik plýtvat.
  Vylezla jsem a zabalila se do měkkého bílého ručníku visícího vedle na zdi.
Koukla jsem se na svoje oblečení na zemi a došlo mi, že nemám pyžamo, tak jsem si oblekla tričko a kalhotky. Zbytek jsem vzala, ale z kalhot mi vypadl nějaký zmuchlaný papírek. Co nejlíp jsem si usušila ruce, zvedla ho a rozložila. Stálo na něm:

Gwen,
přijď ve středu ve 3:30 ráno do pokoje 378. Nevěř věcem, co vám říkají, my ti řekneme skutečnou pravdu.

Nechápavě jsem na to hleděla a hlavou se mi výřily myšlenky. Pak se ale ozvala jedna, která všechny přehlušila: Že by Oddálení Konce nebylo tak milé a nevinné, jak se tváří?
...
Ufff, tohle je moje zatím nejdelší kapitola a je o tom, jak si vybírala oblečení?! *Snaží se uklidnit*
Tak, co si o tom myslíte? Co se podle vás pokazilo? Váš názor na postavy? A co ten vzkaz?
Jinak, mooooooc děkuji všem, kteří tady vydrželi do desáté kapitoli a hodlají pokračovat dál! :)
!!!DŮLEŽITÉ INFO!!!
Toto je nejspíš poslední kapitola v tomto roce, protože budu skoro celé vánoční prázdniny na horách.
Vaše B13 :3
BTW: Omlouvám se za chyby.