The End

*Eighth*

   Celé mé tělo strnulo. To, co se mi zdálo, muselo být skutečné, pomyslela jsem si. Luis mě štípnul do ruky, čím jasně naznačil, že mám pokračovat a zároveň mě ujistil, že se mi to celé nezdá.
Donutila jsem své tělo, aby šlo dál, ale připadala jsem si spíš jak robot, který musí poslouchat rozkazy počítače, ale ve skutečnosti se mu dělat nechtějí. Vlastně to tak doopravdy bylo.
Minulo nás několik lidí v oblecích, z nichž věčina byli muži a i pár vojáků různě barevných uniform, ale nikdo z nich neměl bílou jako Luis. Všichni se na nás, teda spíš na mě díval pohledem, ve kterém byl vztek, nenávist a sem tam i soucit (ale Luisovi všichni kývli hlavou na pozdrav a někteří se i usmáli). Netušila jsem, co to má znamenat a navíc mi to bylo nepříjemné, tak jsem sklopila hlavu a pozorovala spáry a praskliny v betonové podlaze.
Zrovna jsem přemýšlela, jak asi mohly vzniknout, protože to nevypadalo, že by sem zatýkalo, tak je nemohla vytvořit voda, když jsem ucítila náraz, bolest a dopad na podlahu.
  "Gwen, proč musíš být tak nemožná?!" zaslechla jsem za sebou Luisův hlas, ale neviděla jsem ho, protože mi před očima zčernalo. "Promiňte pane Goodmane, víte... já jsem šel hned za ní a... prohlížel jsem nějaká dokumenty a... no, chápete-"
  Prudce jsem otevřela oči. Zjistila jsem, že sedím na podlaze a přede mnou je hromada rozsypaných dokumentů. Za nimi stojí nějaký pán v obleku a vedle něho Luis, který se netvářil dvakrát nadšeně. Goodman! vykřikl můj mozek a mně to došlo. Ten muž vypadal stejně jako ten ze snů, jmenoval se stejně... takže to nemohly být sny. Teda, alespoň ne obyčejné.
  "Pane Hewitte," oslovil Luise ten záhadnej týpek. "Vždyť se nic zas, tak strašného nestalo. Navíc musí být velice vyděšená, vždyť vůbec neví, která bije, takže je samozřejmé, že bude trochu roztěkaná." Celou dobu se usmíval. Přesně jako ve snech. Podíval se na mě a jeho úsměv lehce stuhl, když si přečetl nápis na mém tričku. "Jsi vpořádku?" zeptal se mě a jeho úsměv nachvilinku zmizel a nahradil ho ustaraný obličej.
  "A-ano," odpověděla jsem a zvedla se. "Já... pomůžu vám sesbírat ty papíry." Sklonila jsem se a snažila se ty papíry vzít a poskládat tak, aby se nušpinili, ani nepokrčili. Nakonec, když jsme je všichni tři nějak posbírali, tak Luis řekl: "Musíme už jít. A ještě jednou se moc omlouvám pane Goodmane." Pak mě chytil za loket a táhl mě pryč.
"Co si sakra myslíš, že děláš?" zašeptal mi do ucha, jakmile nám zmizel z dohledu.
Pohlédla jsem mu do tváře. Tvářil se naštvaně. "No, já-" začala jsem, ale on mě to nenechal dokončit.
"Svoje blekotání si můžeš nechat na potom," odsekl. Nechápu proč jsi se mě teda ptal, pomyslela jsem si. Ukázal na konec chodby vzdánený od nás pár metrů. Byly tam stejné dveře jako ty, ve kteterých byla ta blondýnka ve snu, ale něco mi říkalo, že tamty se nacházely jinde v téhle budově (nebo co to je). "Už jsme skoro na místě." A aniž by mi něco dalšího vysvětlil, vyrazil k nim.
  Pomalu jsem propadala panice, ale následovala jsem ho.
  U těch dveřích byla malá černá krabička, ke které Luis přiložil svoji kartu. A ony se otevřely. Za nimi byla menší místnost s židlemi srovnanými do půl kruhu. Na nich sedělo jedenáct lidí se stejným oblečením jako jsem měla já, ale na tričkách měli tam jiná jména. Bylo jich šest chlapců a pět dívek. Byli podobně staří jak já, nejstaršímu klukovi mohlo být tak šestnáct a nejmadší holce deset. Na té stěně, na kterou se všichni koukali, byla obrovká obrazovka. Byla celá černá, ale uprostřed byl šedivý obrys postavy.
  Jakmile jsme ale otevřeli dveře, tak se všichni na nás podívali. Vypadali stejně zmateně a vyděšeně jako já. Popadla jsem poslední zbytky odvahy, co mi zbyly, a vešla jsem do místnosti. Luis ale nevešel a místo toho zavřel za mnou dveře. Uslyšela jsem klapnutí zámku a nepadla mě jediná myšlenka: Proč nás zamykají?
  "Nechceš si sednout?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila jsem bloňďáčka stejně starého jako jsem já. Neviděla jsem mu na nápis na tričku, takže jsem nevěděla jak se jmenuje.
"To bude nějaká 'chudinka'," zašeptala hrozivě vypadající starší zrzka tak, abych to slyšela.
Ignorovala jsem ji a kývla na souhlas tomu klukovi a sedla si na poslední volnou židli vedle něho. V tu chvíli zhasla všechna světla v místnosti a svítila už jenom ta obrazovka.
"Vítejte," pronesl ten obrys osoby. Všichni jsme sebou s leknutím trhli.
"Vím, že máte spoustu nezodpovězených otázek. Třeba, proč jsme vás sem vzali? Co znamená ten nápis na vaší ruce a podobně. Nebojte, odpovědi dostanete. Nejprve se ale musíte dozvědět něco o minulosti." Osoba se odmčela. "Všichni, doufám,  víte, že lidstvo a celkově všechen život na této planetě spěje k záhubě. Pár předešlích generacích se to snažilo odvrátit, ale nikomu se to nepovedlo. Až před třiceti lety přišla jedna osoba s nápadem, jak lidstvo zachránit. Nikdo ji ale neposlouchal, všichni si mysleli, že mele nesmysli. Ale ona to nevzdala a založila tuto organizaci-Oddálení Konce. Začátky byli těžké, ale nakonec jsme to zvládli. Před nějakými pětadvaceti lety nám konečně stát dovolil, abychom začali s pokusy. Ze začátku se... nedařili, několik lidí to vzdalo, ale stále zůstávali tací, kteří věřili, že se to povede. A opravdu se to povedlo!" Jeho hlas nebo vlastně klidně její, protože to bylo tak divný, že nešlo poznat o jaké pohlaví se jedná, zněl nadšeně a rozrušeně a vypadalo to, že čeká na naši reakci. Jenže se žádná nedostavila. Tak pokračoval dál: "Účelem pokusů bylo vytvořil něco nebo spíš někoho, kdo dokáže zachránit lidstvo. Neboli vás."  
  Můj mozek explodoval. Celý život čekám na Konec a pak se dozvím, že mým životním posláním je ho oddálit?!
...
Tak co si o téhle slátanině myslíte? Kdo jsou ty další lidi v místnosti? Kdo je ta osoba na obrazovce? O co jim jde?
Moc se omlouvám, že je tato kapitolka kratší, ale Bethynka je zlá a chce Vás napínat :D.
Stašně mooooc děkuji za 232 přečtení, jste blázni, když tohle čtete:). A děkuji @Awesominka za její komentáře, které mi zvedly náladu :D.
Vaše B13 :3
BTW: Omlouvám se za chyby.
PS: Doufám, že jste všichni pochopili, kdo jsou "my" a na něco vím o "nich" si musíte počkat:))).