The End

*Third*

Kráčela jsem  dlouhou úzkou chodbou. Stěny byly z kovu a podlaha z betonu. Ale nebyl to ten kov a ten beton, co jsem znala. Kov, ze kterého byly stěny, vypadal, že byl udělán přímo pro tento účel a byl masivní. Beton byl jednolitý, a taky vypadal, že ho vyrobili právě proto, aby byl tady. Na stropě (taky z betonu) byly dlouhá táhlá světla a sem tam nějakou dírou vykukovaly dráty, který zase o kousek dál v jiné díře mizely. Každou chvíli jsem minula nějaké dveře, které byly stejně jak stěny, z masivního kovu.
  Měla jsem na sobě elegantní oblek a boty. Oboje pánské.
  Došla jsem na místo, kde se chodba, po které jsem šla já, křížila s další naprosto totožnou. Po té kráčel nějaký muž (taky v obleku) a jakmile si mě všiml, tak ke mně zamířil.
  "Dobrý den, pane Greene," pozdravil mě s úsměvem na tváři a měla jsem ten pocit, že na mě i mrkl.
  "Dobrý den, pane Goodmane," oplatila jsem mu úsměv i mrknutí a pak jsem se zase rozešla po "své" chodbě. Ten Goodman šel po cestě, kterou jsem sem přišla.
  Chvíli jsem prostě jen kráčela, přešla jsem několik dalších křižovatek, až jsem došla na konec chodby. Byly tam obrovské kovové dveře třikrát větší než ty, co jsem míjela do teď. Zaklepala jsem. Po pár vteřinách se dveře s trhnutím otevřely a objevila se v nich asi dvacetiletá blondýna v úzkých krátkých červených šatech s velkým výstřihem, který ukazoval víc, než by bylo vhodné. Bylo to vážně nechutné. Ale On si na takové jako je ona potrpěl.
  "Co byste potřeboval?" zeptala se medovím hláskem. Pche, já jí na to neskočila.
  "Za šéfem," řekla jsem.
  "Gwen! Vztávej!" křikla na mě blondýna a ukázala za sebe. Počkat, cože?! Začnalo se mi třást celé tělo...

Otevřela jsem oči a spatřila Brendu, jak mě držela za ramena, třásla mnou a řvala ať koukám vztávat.
  "Ježiš, už jsem vzhůru," okřikla jsem ji a vyhrabala se z peřiny.
  "Včera jsi usnula při čtení pohádky, takže jsem za tebe musela uklidit jídlo, co jsi přinesla, protože Joy řekla, že tě máme nechat," řekla a znechuceně se zašklebila. Nevycházely jsme spolu moc dobře, možná proto, že jsme byly každá naprosto jiná. Jak vzhledově, tak chováním. Já byla vysoká hnědo-zelenooká bruneta (někteří lidi, k mé nelibosti, říkali, že mám špinavé blond vlasy, ale podle mě byly světle hnědé), která se většinou držela stranou a do ničeho se zbytečně nepletla, a když už jo, tak si udržela svůj názor a většinou i obhájila. Brenda byla vysoká a... mohutná, navíc byla černoška, takže měla černé afro a tmavě hnědé oči. Vždy se pletla do všeho a kdo ji neposlouchal, dostal pěstí do obličeje, teda až na Timotyho, pro toho měla slabost.
  Přemýšlela jsem nad tím snem. Poslední týden se mi stále zdálo, že mám na sobě právě takový oblek a kráčím právě takovou chodbou. Ale dnes to bylo zatím nejdelší. Mluvila jsem. Prostě jsem dělala i něco jiného než kráčení chodbou.
Pak na mě dopadla tíha reality. Zacka zatkli a nejspíš už ho nikdy neuvidím. Nedokázala jsem potlačit vzlyk, byla jsem do něj zamilovaná od první chvíle, co jsem ho viděla. To mi bylo asi sedm (nevěděla jsem, kdy jsem se narodila, takže jsem svůj věk odhadovala) a Joy mě našla sedět na ulici. Prvních pár let života, co jsem si pamotovala, jsem přežívala z dobré vůle ostatních Bezdomovců (tak se nazívali obyvatelé Jižního města), ale těch několik dní před tím, než mě našla, jsem neměla, co jíst ani pít, takže ten večer jsem se už loučila se životem a myslela jsem si, že už se ráno neprobudím. Ale já se probudila přesně v té místnosti, ve které jsem teď byla, na té madraci, na které jsem teď ležela. A nade mnou stál tmavovlasý modrooký kluk s úsměvem na rtech. Byl to Zack, tehdy mu bylo devět. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Myslela jsem, že jsem v nebi a on je anděl. Pak mi, ale vše vysvětlili.
  "Ty bulíš?" zeptala se mě Brenda a přerušila tak tok mých myšlenek, což naprosto nesnáším.
  "Ne," odsekla jsem a rychle si setřela slzy. "A i kdyby, tak ty jsi včera taky brečela." To ji umlčelo. Otočila se a naštvaně oddusala z pokoje. Byla u nás teprve pár týdnů, takže to nesla nejhůř. Ne, ozvalo se moje srdce. Ty jsi to nesla nejhůř, protože Ty jsi ho milovala! Ignorovala jsem to. Brenda si ještě nezvykla. Za tu dobu, co jsem tu byla, se tohle už párkrát stalo. Nechtěla jsem o tom mluvit ani na to myslet. Bylo to smutné.
  Vztala jsem z postele a vyšla z pokoje, ve kterém už nikdo nebyl, protože všichni už byli vzhůru. Došla jsem chodbou do kuchyně a sedla si na svoje místo ke stolu. Přede mnou stál umělohmotný talíř s plátkem chleba a kouskem jablka a obouchaný starý hrnek s vodou.
  "Říct: 'Dobré ráno!' nejde, viď?" ozvalo se z druhé strany stolu. "Ne, počkej, vono to de, ale my ti za to nestojíme, že?" Zvedla jsem hlavu a spatřila Timotyho rozesmátý obličej. Byli jsme dobří kamarádi, přestože byl asi o tři roky starší než já. Měl věk na to odejít, ale on nechtěl, tvrdil, že Joy potřebuje pomoct.
  "Dnešní ráno není dobré," zabrblala jsem. To byla pravda. Zack byl pryč.
  "Gweninko," oslovil mě. Nesnášela jsem, když mi nak říkal, ale on s tím nechtěl přestat. "Já vím, že ti na něm záleželo, ale už je pryč a nic s tím neuděláme. Já vím, jak je to těžký, byl to přece můj kamarád..." V tu chvíli jsem přestala poslouchat jeho nemožné blábolení. Nevěděl, jak je to těžké, protože já ho milovala. Přesto jsem nasadila úsměv a řekla: "Jo, dobrý."
  Zašklebil se na mě. Viděla jsem, jak se na mě Brenda závistivě dívala. Už delší dobu jsem si myslela, že se jí Timoty líbí. Tohle byl důkaz.
  Najednou se ozvalo prudké zaklepání na dveře. "Kdo by to sakra mohl být?" položila Joy, která teď přišla do místnosti, spíše řečnickou otázku.
  Nikdo cizí k nám nikdy nenechodil. Takže... Srdce mi poskočilo... To musí být Zack! Žádný konec nenašel!
...

Co si o tom myslíte? V téhle kapitole se toho moc nestalo, ale přesto je zatím nejdelší. Objasňovala se tu trochu minulost a byl tu ten sen. Co si myslíte, že byl zač? Můžete napsat do komentářů:).
Teď jsou tři kapitoly vydané rychle za sebou, ale nemůžu slíbit, že to tak bude stále, protože ve škole toho máme stále víc a víc.
A moc moc děkuji za #36-sci-fi a #2-sirotek, jste úžasní!
Vaše B13 :3
BTW: Omlouvám se za chyby.