The End

*Eleventh*

Byla jsem tak unavená, že jsem si řekla, že nad tím nedokážu racionálně přemýšlet, tak jsem nechala vzkaz vzkazem a zalezla do postele. Okamžitě jsem se ponořila do říše snů.

Všude byla temnota, ale pak jsem otevřela oči. Seděla jsem na křesle ve stejné místnosti, jako minule a naproti mně klečel pan Goodman.
"Dobrý Wille?" zeptal se.
"Ano...," odpověděla jsem dost nejistě.
"Je tam?" tázal se s obavami skrytými v očích.
"Asi..." odpověděla jsem a pak jsem uslyšela mužský hlas uvnitř své hlavy: 'Slyšíš mě Gwen?'
'Ano,' reagovala jsem po chvilce ticha. Celé mé tělo sebou škublo.
"Co se děje?" zeptal se pan Goodman.
"Ptal jsem se jí, jestli mě slyší a ona odpověděla, že ano," téměř jsem vykřikla radostně.
'Co to má znamenat?' zeptala jsem se uvnitř svojí hlavy, teda teď jsem začala mít pocit, že to nebyla moje hlava.
'Všechno se dozvíš, když přijdeš ve středu v 3:30 do pokoje 378,' odpovědělo to tělo, ve kterém teď byla moje mysl, a kterému říkal pan Goodman Wille.
  Najednou jsem ucítila jak se spojení přerušuje.
 
  Zbytek noci jsem prožila beze snů.

"Gwen! Vztávej!" ozvalo se přes dveře.
  Vzala jsem jeden z mnoha polštářů v mé posteli a narvala si ho na obličej a doufala, že nic dalšího neuslyším.
  Zachvíli se, ale ozvalo zabušení a další zavolání: "Gwen, jseš už vzhůru?!" Jen jsem si polštář víc přitiskla k uším.
  Pár minut se nic nedělo, tak jsem zase pomalu usínala, ale pak se dveře s trhnutím otevřely. "Gwen, nechápu, proč mě ignoruješ. Musíme jít na ten seznamovací program a takhle to nestih-" zarazil se Luis uprostřed věty, po tom co vtrhl do mé ložnice.
Rychle jsem si odkryla obličej, protože jsem se lekla, že se mu něco stalo. Jakmile jsem spatřila scénu přede mnou, okamžitě jsem zrudla a přehodila přes sebe peřinu. Ještě před chvílí jsem ležela na zádech v posteli tak, že se mi tričko schrnulo nahoru, takže mi sotva krylo prsa a pěřinu jsem měla až od půlky stehen dolů, takže šli vidět moje kalhotky. Luis stál ve dveřích celý naprosto rudý a zřejmě netušil, co má dělat.
Ááááááá! Horší trapas se ti stát nemohl, že?! nadávala jsem si v duchu.
"Eeee, promiň... já... netušil, že.... no-" koktal a přitom rudl ještě víc, ale já ho přerušila.
"Ano, dobrý, prostě na to zapomeneme,ne?" zkusila jsem to a on přikývl.
  "Dovezli ti to oblečení," oznámil a ukázal směrem za sebe.

S oblečením jsem si nikdy nedělala moc hlavu, takže jsem na sebe hodila první, co mi přišlo pod ruku. Pak jsem si rychle omyla obličej, vyčistila zuby a učesala vlasy.
  Když jsem se následně na sebe spěšně podívala do zrcadla, zjistila jsem, že mám černou mikinu bez zipu, modrý džíny a černé tenisky. Nic zvláštního, takže přesně to, co jsem chtěla, protože jsem nepřitahovala zbytečnou pozornost.
  "Sluší ti to," řekl Luis stojící za mými zády. Usmíval se. Měla jsem sto chutí se ho zeptal, jestli mi to takhle sluší víc než v kalhotkách a vyhrnutém tričku. Ale překonala jsem to.

Po otřesné cestě výtahem a bloudění v chodbách jsme konečně dorazili na místo. Stáli jsme před kovovými dveřmi, které se nacházeli všude v této části budovy. Nebyly označeny žádným číslem ani ničím podobným, tak jsem nechápala, jak Luis poznal, že máme jít právě sem, ale důvěřovala jsem mu.
  Ještě než otevřel dveře, tak se na mě otočil. Měl na tváři svůj obvyklí poker face. "Nedělej hlavně žádné blbosti, jen to co ti řeknou, jasné?" zeptal se. Nebo spíš přikázal.
  "Samozřejmě, svého života si vážím," odpověděla jsem mu s úsměvem na rtech. On se ale neusmál.
  "Budeš tam teď s ostátními... osobami, jako jsi ty a nějakými dalšími lidmi, kteří vám vyšvetlí, jak to bude celé probíhat. Já a ostatními dozorci tam ale být nemůžeme, takže se pro tebe stavím, až to skončí, dobře?" To jak byl starostlivý bylo roztomilé.
  "Ano," odpověděla jsem poslušně.
  Konečně otevřel dveře a mně se naskytl pohled na podobnou místnost, jako byla ta minule, akorát mnohem větší. Celou jednu stěnu pokrývala obrazovka. Byly tam tři půlkruhové stoli, každý se čtyřmi židlemi, otočené směrem k té obrazovce.
Byla zde asi jen čtvrtina teenagerů, co jsem viděla včera a všichni seděli u prostředního stolu. Pak tam stáli další čtyři lidi, co nám asi měli něco vysvětlit, i když jsem nechápala, proč nám to nemohli říct už včera, takhle to zbytečně natahovali.
Nikdo z nich mi nevěnoval ani pohled až na osobu sedící samotnou úplně vzadu. Usmála jsem se a vydala se za ní.
"Ahoj Jeme, můžu si přisednout?" zeptala jsem se ho.
"Ne, máš to přísně zakázané," zašklebil se na mě. "Vidíš?" ukázal na stůl před sebou. "Stojí tu: 'Gwen si sem nesmí sednout, jinak hrozí porušení zákona a tím pádem přísný trest.'" Dělal, že to tam prstem píše.
"Fajn." Odsunula jsem židli vedle něho a sedla si na ni. "Za sezení vedle tebe ale porušení zákona stojí." Dělali jsme, jako kdybychom se znali celý život, ne den. Oba jsme totiž potřebovali přesně tahového kamaráda.
  Tázavě zvedl jedno obočí a tím naše "flirtování" skončilo. Stáli před námi mnohem složitější a důležitější věci.
  "Tak, co myslíš, že nám chtějí tentokrát?" položil mi Jem otázku.
  "Nevím, ale podle mě to zbytečně natahují a dělají z toho příliš velké drama," svěřila jsem se mu ze svými pocity, protože jsem měla pocit, že on jediný to pochopí.
  A měla jsem pravdu. "Tak to jsme na tom stejně," odpověděl a upřeně se zadíval na dveře, do kterých vstoupily zrzka, blondýna, bruneta a černovláska.  První jmenovaná vypadala starší než my, druhá stejně stará a zbylé dvě mladší. Sedli si k prvnímu stolu, který byl prázdný.
Blondýnka si všimla Jemova pohledu a mrkla na něj. Pak se podívala na mě a sklonila se ke svojí zrzavé kamarádce a něco jí zašeptala do ucha.
Začal se mi zvedat žaludek. Nikdo mi nebude mrkat na Jema. "Slib mi, že si ani s jednou z nich nic nezačneš," sykla jsem směrem k němu.
On se na mě usmál. "S takovýma krávama? Gwen, velice podceňuješ moji úroveň," odpověděl.
"Slib to," nedala jsem se.
Protočil očima. "Malíček..." zamumlal směrem ke mně.
Neměla jsem tušení, co chce, ale položila jsem svoji pravou ruku na stůl, až moje náramky cinkly při dopadu na dřevo. Propletli jsme si malíčky.
"Slibuji, že si nikdy nic nezačnu z žádnou holek z toho stolu od dveří," přísahal. Chtěla jsem ho už pustit, ale on pokračoval: "Ale s tou desetiletou holkou z prostředního stolu něco mít můžu, ne?" Oba jsme se rozesmáli.
Té malé holky jsem si až do teď nevšimla. Seděla tam v obklopení třech starších kluků, kteří ale byli mladší než my. Povídali si společně.
"Když na tom tvrváš-" nestihla jsem dokončit větu, protože mi skočil do řeči.
"A s tebou, taky?"
Hleděla jsem vyjeveně. "Co taky?"
"Taky s tebou můžu něco mít?"
Rychle jsem rozpletla naše malíčky, o tohle jsem vážně nestála.
On protočil očima. "Prosimtě, Gwen, vždyť to byl jenom vtip."
"O tomhle já nevtipkuju." Snažila jsem se být na něj naštvaná, ale věděla jsem, že to nebude dlouho fungovat.
Do místnosti vstoupili dva kluci, kteří byli poslední a zřejmě z nás všech nejstarší. Zamířili k našemu stolu, protože měl jako jediný ještě volná místa.
Oba byli vysocí, ale jeden byl takový ten drsný hromotluk se svaly a širokými rameny a druhý hubený fakt hooodně vysoký, tmavovlasý a modrooký.
Jakmile se posadili, tak jedna z těch instruktorek (nevěděla jsem, jak jinak je nazvat) zavřela dveře a další předstoupila a usmála se na nás. Falešně.
"Vítám vás," promluvila. Měla strašně nepříjemný hlas. "Všichni nám teď řeknete svoje jméno. Ne že bychom si je nepamatovali, ale aby i ostatní z vás věděli, jak se jmenujete. Pokud chcete, můžete říct i zkratku, kterou se vám říká. Začneme od dveří." Ukázala rukou na zrzku, aby začala.
"Sheena," představila se. Divné jméno, pomyslela jsem si.
"Já jsem Francesca, ale většinou se mi říká Frances," oznámila blondýnka a přehodila si svoje vlasy přes rameno. Další divné jméno.
"Jennifer, spíš Jenny," řekla bruneta a lehce jí zčervenaly tváře. Konečně něco aspoň trochu normálního!
"Lacey," pokračovala černovláska.
Následoval prostřední stůl.
"Jeff," informoval nás o svém jméně hnědovlasý kluk. Pozvala jsem v něm toho chlapce, který včera mlátil tou židlí do obrazovky.
"Terry." Kluk, co to řekl vypadal naprosto stejně jako Jeff, takže museli být dvojčata. V tu chvíli mě nepadlo, jestli za tu zničenou obrazovku nemůže spíš on, než jeho bratr...
"Olwen," prohlásila ta desetiletá holka. O postižená jména tu není nouze.
"Owen," představil se kluk, který vypadal jako brácha té maličké. Super, to se vůbec nebude plést, myslela jsem si.
Teď přišla řada na náš stůl.
"Eric," oznámil hromotluk.
"Lee," pokračoval dlouhán.
"Gwen," vysoukala jsem ze sebe.
"Já jsem Jem a ne, nemažu se na chleba," prohlásil můj kamarád a několik lidí se zasmálo včetně těch krav od prvního stolu.
Jestli to bude pokračovat tíhle tempem, tak se moc k zachraňování Konce nedostaneme, pomyslela jsem si a něco mi říkalo, že mám pravdu...
...
Asi Vám připadá, že ty kapitoly jsou poslední dobou o ničem. Máte naprostou pravdu. Ale nebojte, brzy přijde tolik akce, až mě budete prosit, abych to nedělala. Teda, spoň je to v plánu... :)))
Vaše dotazy, připomínky, poděkování nebo cokoliv dalšího pište do komentářů. :D
Vaše B13 :3
BTW: Omlouvám se za chyby.
P.S. Omlouvám se, že jsem dlouho nic nepřidala, byly Vánoce a teď je pololetí, takže jsem se musela učit na všechny ty testy...