The End

*Seventh*

  Předsíň byla obrovská. Byla tam vysoká skříň, velké zrdcadlo, dvě křesla se skleněným konferečním stolečkem, věšák a dveře, které byly otevřené a vedli zřejmě do obýváku. Všechno bylo laděné do tmavě hnědé až černé.
  Zůstala jsem stát ve dveřích a s otevřenou pusou na to hleděla. V tomhle mám bydlet?! ptala jsem se sama sebe. Až do teď jsem žila v bídě a najednou protože mě unesou si mám užívat?!
  "Jak dlouho budeš ještě stát a hledět?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a pohlédla Luisovi do očí.
  "Já nemůžu," vysoukala jsem ze sebe a rozbrečela  se. Normálně jsem nebrečela. Skoro nikdy. Ale teď toho bylo prostě moc. Dala jsem si obličej do dlaní. Chci pryč. Pryč z téhle budovy, nebo co to je. Pryč z tohohle města. Pryč z téhle planety. Pryč z tohohle života.
  "Ty... ty brečíš?" zeptal se Luis. Bylo to poprvé, co jsem slyšela jeho hlas nejistý. Myslela jsem si, že s tímhle nepočítal. "Ale... proč?" dodal po chvíli, kdy se zřejmě snažil vymyslet co říct dál.
  Přistoupil ke mně, ale já se po něm rukou ohnala. Praštila jsem ho, do břicha. "Nech mě už sakra být!" křikla jsem po něm. Přes slzy jsem skoro neviděla, ale přesto jsem zachytila, jak se tváří. Bylo to poprvé, co neměl poker face a jeho pocity vyzařovala celá tvář ne jenom oči. Tvářil se zmateně a naštvaně, možná ale jenom možná, se mu ve tváři mihla ublíženost.
"Gwen," oslovil mě a chytil mě za obě ruce, abych ho nemohla znovu praštit. Došel přímo ke mně a sklonil se tak, že měl svoje rty u mého ucha. "Uklidni se," zašeptal tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. "Sledují tě. Sledují každý tvůj pohyb, každou tvoji reakci, každého člověka, s kterým promluvíš. Jsou všude. Jejich kamery jsou všude. Nikde jim neunikneš. Ale... jednou ti to vysvětlím. Slibuji." Srdce se mi zastavilo. Takže to jsou ti Oni, pomyslela jsem si.
Nenechal mě ani pořádně zpracovat to, co řekl a pokračoval: "Jestli se budeš chovat takhle, tak tě to bude bolet." Pak se zase narovnal a vytáhl z kapsy balíček kapesníků, ze kterých mi jeden podal. Vzala jsem si ho a vysmrkala se a utřela si slzy. Pak mi to došlo. To první řekl tak nejpošitěji, jak to šlo, tím nejněžnějším nejupřímnějším hlasem, jakým jsem od něj zatím slyšela. To bylo opravdové. Pro mě. To druhé řekl drsným hlasem, ze kterého vyplývalo, že by mu nedělalo problém něco mi udělat. Bylo to taky o něco málo hlasitější než to předchozí. To bylo pro kamery, pro ně.
Podívala jsem se poočku na něj. Dělal jako by se nic nestalo. Tak jsem se rozhodla, že to budu dělat taky.
"Ukázal bys mi zbytek tohohle velebytu?" zeptala jsem se ho. Usmál se.
"Tak se mi mi líbíš Gwen," odpověděl a mě zahřálo u srdce. "Ale nejdřív si musíš sundat boty, nechceš tu mít přece hned našlapáno, ne?"

Bylo to opravdu obrovské. Kromě té předsíně tam byly další čtyři obrovské a luxusní místnosti.
V obýváku byl obrovský pohodlný gauč, další tři křesla, veliká obrazovka přes celou jednu stěnu, chlupatý kobereček, jídelní stůl pro osm osob a skříň plná nejrůznějších stolních her, které jsem vůbec neznala. Byly tam další dvoje dveře. Skusila jsem ty vlevo.
Byla tam ložnice. Přímo uprostřed stála široká postel, plná polštářků různých barev s peřinou. Jenom jsem se na ní dívala, tak se mi do ní chtělo lehnout a už nikdy nevztát. Vedle stál noční stolek s lampičkou a budíkem. Ten ukazoval, že je sedm ráno. V levém rohu místnosti stál pracovní stůl s nejnovnějším počítačem. O tom mě informoval Luis, stejně jako o tom, že je můj. Na druhé straně postele byly dvoje dveře. Tak jsem ty napravo otevřela a spatřila jsem koupelnu.
  Byla tu vana, sprcha, umyvadlo, záchod, skříňka s ručníky a stůl se zrcadlem a hodně poličkami. Když jsem se Luise zeptala k čemu je, tak mi odpověděl, že je to kosmetický stůl. Když pak viděl můj výraz, tak se rozesmál. Make-up byl podle mě zbytečně drahý a k ničemu. Vyšla jsem z koupelny a otevřela dveře vedle.
  Byla to místnost plná prázdných poliček, skříněk a věšáků. Takže šatna. Nechápala jsem, jak to mám všechno zaplnit a hlavně kde mám sehnat oblečení. Luis mě ujistil, že mě vezme nakupovat. No, super.
  Nakonec jsem zamířila ke dveřím na druhé straně obýváku. Byly zamčené. Prý až přijde čas, tak je najdu odemknuté. Každý chtěl mít ve svém bytě dveře, ve kterých nevěděl, co je.
Každý pokoj stejně jako předsíň byl laděn do nějaké barvy. Obývák to červené, koupelna do světle modré, šatna do žluto-hnědé a ložnice do fialové. Líbilo se mi to. Strašně moc. Ale zároveň mě děsilo, že tady mám bydlet sama. Luis mě ujistil, že tady bude skoro celý každý den, protože ho jmenovali mým osobním dozorem. Z toho jsem měla smíšené pocity.
"A kde je kuchyň?" zeptala jsem se. On se na mě podíval, jestli to myslím vážně.
"Žádná není," odpověděl. "Jí se většinou v jídelně, kde nám každý den navaří jiné jídlo a nebo si ho můžeš nechat přinést do bytu." Kývl hlavou směrem k jídelnímu stolu. "To mi připomíná, že si víc jak dvacet hodin nejedla a do jídelny tě zatím pustit nemůžu, tak co kdybych zavolal, ať nám jídlo přinesou sem?"
Kývla jsem hlavou. Umírala jsem hlady.
Vytáhl z kapsy mobil, vytočil nějaké číslo a přiložil si ho k uchu.
"Dobrý den, prosil bych dvě snídaně na pokoj číslo 153," řekl do mobilu. "Dobře, děkuji... Nashledanou." Ukončil hovor. Pak se podíval na mě.
  "Teď se nasnídáme, a pak... pak tě vezmu do místnosti, kde vám všechno řeknou," informoval mě. Znova jsem pokývala hlavou na souhlas. Normálně bych se ho zeptala, kdo nám to řekne a kdo jsme "my", ale hrála jsem poslušnou holčičku pro kamery. Ať už je tohle cokoliv, tak to hodlám vyhrát.
Snídaně byla vynikající. Nic lepšího jsem v životě nejedla. Naházela jsem do sebe i většinu Luisovi porce. Ten mi pořád připomínal, že jestli budu jíst takhle rychle, tak mi bude špatně. Ale blbě mi nebylo. Můj žaludek se za těch mnoho let v Jižním městě naučil strávit cokoliv, jakkoliv rychle a i několik dní přežít bez jídla.
"Měli bychom už jít," řekl Luis po tom, co se podíval na hodinky. "Asne, eom oím huhle haheu," odpověděla jsem mu zrovna když jsem do sebe ládovala čtvrtou bagetu.
"Cože?" zeptal se zmateně. Já polkla poslední kousek a pak jsem nad tím mávla rukou. "Ale nic."
  Oba jsme se zvedli a vyšli na chodbu. Luis zamknul můj byt svojí kartou a následně si to pak namířil k výtahu.  
  "Nešlo by se tam dostat nějak jinak?" postěžovala jsem si. On se na mě s úsměvem otočil.
  "Ne, pokud by jsi nechtěla víc jak hodinu bloudit v různých chodbách," informoval mě a zavolal výtah.
  Povzdechla jsem si a nastoupila do něj jakmile se otevřely dveře, protože jsem věděla, že už s tím nic neudělám.
Celou cestu jsem se křečovitě držela tyče, která byla vodorovně přindaná ke stěně. Luis se mi smál, ale já ho ignorovala. Výtah už dobržďoval, když se ke mě nahnul (myslím Luise, ne ten výtah) a zašeptal mi do ucha: "Teď půjdeš přímo vedle mě, budeš se dívat před sebe a ať uvidíš nebo uslyšíš cokoliv budeš, nehledě na to, pokračovat kupředu, jasné?" Kývla jsem vyděšeně na souhlas, ale hlavou se mi honilo jediné: Co tam může být tak strašného, že mě varuje?
  "Dorazili jste na místo, přeji příjemný zbytek dne," oznámila Siri a dveře od výtahu se otevřeli. Byla tam přesně ta chodba, po které jsem chodila ve snech.
...
Tak co, líbí? Kdo myslíte, že jsou "oni"? A kdo "my"? A co ta chodba? Prosím, napište mi Vaše názory do komentářů, budu za ně moc ráda;).
Původně jsem chtěla dát "nás" už do téhle kapitoly, ale nakonec jsem se rozhodla, že Vás budu ještě chvíli napínat. :D
Moc děkuji za 6 hlasů a 1 komentář, jste úžasní!! ;D
Vaše B13 :3
BTW: Omlouvám se za chyby.