The End

*First*

  Seděla jsem na hromadě starých pneumatik v Jižním městě. Dívala jsem se, jak slunce zapadá za obzor.
  Vlastně jsem žádný západ slunce neviděla. Přes tlustou vrstvu smogu nešlo viděl víc než slabá růžovo-oranžovo-červená záře nad vysokými paneláky Západního města.
  A je tu další konec, pomyslela jsem si. Život je vlastně o tom, že čekáme na to až přijde Konec.
  Seděla jsem a přemýšlela. Takhle vypadala jedna polovina mého života. Někde jsem seděla a přemýšlela.
  Trápily mě takové ty otázky, které trápí snad všechny; Jaký je smysl života? Máme nějaké poslání? Co je za hranicemi města? Proč nás tam vláda nepustí? Kam naše země spěje? Ale i otázky, kterým nikdo než já nerozuměl; Kdo byli moji rodiče? Proč mě opustili? Kolik mi vlastně je? Jak se vlastně jmenuji?
  Ale byla pouze jedna otázka, kterou jsem si pokládala každou vteřinu mého života: Kdy konečně příjde můj Konec?

  Seděla jsem tak dlouho, až se setmělo. Dívala jsem se na oblohu.
  Stará Gemma říkala, že dříve byly na obloze za tmy vidět hvězdy. Když jsem se jí zeptala, co to je, tak se na mě zachmuřeně podívala a řekla: "Hvězda je třeba Slunce." Tvářila jsem se zřejmě dost nechápavě, tak pokračovala: "Je to něco jako obrovská planeta vydávající světlo. V noci jich byly na neby vidět miliony, možná miliardy. Vypadaly jako malé zářící tečky."
  Teď jsem taky zavřela oči a představila jsem si místo tmavé šedé oblohy, tmavě modrou skoro černou posetou hvězdami. Bylo to tak realistické, že když jsem otevřela oči, tak mi bylo do pláče.
  Nakonec jsem se zvedla a opatrně slezla dolů z vysoké hromady pneumatik.
  Dole jsem sebrala starý ošuntělí batoh schovaný za jednou pneumatikou a vytáhla jsem s něho baterku a zapla ji. Přede mnou na staré popraskené cestě se objevil kužel slabého světla. Vydala jsem se do jihovýchodní části města.
  Míjela jsem polorozpadlé baráky, vysoké plechové paneláky, rozpadlé mosty a hlavně ruiny. Ve všem se ale bydlelo, protože nikdo neměl peníze. Teda...nikdo v Jižním městě.
Naše město se dělilo na čtyři části, na Severní, Východní, Západní a Jižní. Jmenovali se podle toho kde leží, i když Jih zabíral i většinu východu, protože byl největší a Východ nejmenší.
Snem každého bylo bydlet na Severu, protože tam žili jenom boháči. Prý tam byly luxusní vily s zahradami, obrovská obchodní centra, dětská hřiště, každý měl auto...no, prostě život jako v pohádce.
Na Východě žili lidi, kteří sice nejbyli multimilionáři, ale špatně na tom rozhodně taky nebyli. Bylo jich málo, protože se z nich v minulosti stali buď boháči a nebo žebráci.
Západ bylo takové obrovské sídliště. Lidi, kteří zde žili, se brali jako běžní občani, protože jich bylo víc, než v předchozích dvou částí dohromady, možná i víc než u nás. V blahobytu si zrovna nežili, ale měli kde bydlet a co jíst.
No a Jih... To byla jedna velká ruina, ve které žila jen chudina. Největší procento tvořili senioři, kteří nemohli na Západě platit nájem, tak je vykopli, a sirotci, jako jsem byla já.
Když jsem konečně došla k vetší plechové chatrči, které byla teď mým domovem, tak jsem si oddechla, protože jsem nikoho nepotkala. Bylo po setmění, ale stejně... Otevřela jsem vrzající dveře a vešla dovnitř. Byl tam dostatek světla z žárovek rozvěšených ledabyle do místnosti, takže jsem zhasla baterku.
"Tak, co jsi dneska přinesla Gwen?" ozvalo se od stolu stojícího přede mnou.
Usmála jsem se na ženu středního věku a sundala si batoh. "U Vývozu byla spousta lidí, ale něco jsem přece sebrala," řekla jsem a rozepla batoh. Vytáhla jsem několik lehce prošlích konzerv, 3/4 okoralého chleba, dvě potlučená jablka, jeden plátek pizzy, krabici s nedojezenou čínou a nakonec čtyři petlahve vody.
"Tomu říkáš něco?" zeptal se překvapeně asi osmiletý kluk sedící vedle té ženy. "Vždyť je to úplná hostina!"
"Regu," oslovila jsem ho. "Zas tolik toho není, musí nám to přece vyzbýt na celý týden."
"Ale Zack s Timotym přece něco taky přinesou, ne?" nevzdával to. Zack! Ach Zack! zpívalo moje srdce. Uklidni se! napomenula jsem ho.
"To je pravda, ale s Brendou je nás teď sedm," řekla žena smutně. Bála se, že by se o nás nedokázala postarat.
"Joy," oslovila jsem ji, "my to zvládneme!" Pohladila jsem ji po zádech a ona se na mě usmála.
"Máš pravdu, dělám si zbytečné starosti." Úsměv mi oplatila.
Najednou se prudce otevřely dveře a dovnitř vpadl Timoty s Brendou.
...

Tak co, jak se Vám to líbí? Co myslíte, že se stane?
Vaše B13
BTW: Omlouvám se za chyby.