The End

*Sixth*

  "Cože?!" vhrkla jsem. Co to sakra mele?! řvala jsem v duchu. Jaký nový domov?! Já chci ten starý!
  Povzdechl si a opřel se o futro dveří. "Já-tě-teď-od-ve-du-do-tvé-ho-no-" začal hláskovat, ale já ho přerušila: "Já to chápu, teda rozumím tomu, co jste řekl, ale nerozumím tomu, proč byste mě měl vodit do nějakého nového domova! Proč jste mě vlastně dovedl sem? Kde to jsme? A víte vy, co?!Neodpovídejte mi na žádnou z těh otázek, jen mě prostě zaveďte zpátky, prosím!" Byl to takový můj menší hysterický záchvat. Ale já se prostě potřebovala dostat pryč, vůbec se mi tam nelíbilo a netušila jsem kde jsem, takže to stačilo k tomu, aby mě to trochu vykolejilo. Dobře, trochu víc vykolejilo.
  Znovu si povzdechl. "Nemůžu tě odvést zpátky a nemůžu tě tady nechat. Jsi na soukromém pokoji v naší nemocnici, protože jsi se trochu moc nadýchala uspávacích látek, na chvíli jsi přestala i dýchat a víc jak dvacet hodin jsi byla mimo. Teď mě poslali, abych tě odvedl do tvého nového domova, protože jsi se konečně probudila. To by ti mělo stačit vědět," oznámil. Jedna věc mě ale zaskočila.
  "Jak a kdo zjistil, že jsem se probudila?" zeptala jsem se. Přece v tom pokoji nikdo nebyl, tak jak...
  "To se dozvíš, všechno vám řeknou." No, to je super odpověď, pomyslela jsem si.
  "Vám? Jak to myslíte, já se snad naklonovala?"
  On se rozesmál a odpověděl: "Ne, a už nevyzvídej, jak už jsem říkal, všechno se dozvíš. A teď už pojď, ať nemáme spoždění." Líbilo se mi, jak o nás mluvil v množném čísle, jako bychom byli pár.
  Na co to sakra myslíš?! okřikla jsem se v duchu. Vždyť včera, nebo vlastně předevčírem napadl tvojí rodinu! A navíc je asi o pět let, možná víc starší! Mysli radši na Zacka, toho přece miluješ. Nebo vlastně ne, ten je pryč, to bude ještě bolet... No, moje myšlenky byly prostě zmatené. Já celá byla naprosto zmatená.
  Slezla jsem z postele a obula jsem si boty, co stály pod ní. Byly to obyčejné černé tenisky. Pak jsem došla k němu.
  "Kde je moje oblečení?!" zeptala jsem se.
  "Máš ho na sobě," odpověděl a já jsem měla co dělat, abych se neplácla do čela. To je vážně tak blbej, nebo to jenom dělá, aby mě naštval? ptala jsem se sama sebe.
  "Já myslím to oblečení, co jsem měla na sobě, když jste mě unesl." Je mi blbé mu pořád vykat, není přece nijak moc dlouho dospělý, ale asi by to jinak bylo nevhodné...
  "To bylo tak zničené a špinavé, že ho museli vyhodit." Už zase, oni. Kdo to sakra je? Tvářila jsem se asi dost smutně, přece jenom to bylo moje oblíbené oblečení (ne, že bych měla jiné), a tak dodal: "Doufám, že nebudeš brečet, vždyť jsou to jenom hadry." Protočila jsem oči a on mi naznačil, že mám jít za ním.
Šli jsme dlouhou bílou chodbou, minuli jsme na ní několik zdravotních sestřiček. Některé tlačily vozíky s jídlem, které vypadalo proti tomu, co jsme jedli u nás doma neskutečně dobře. Jiné měly vozíky s různými prášky, injekcemi a dalšími lékařskými serepetičky, které jsem neznala jménem, přece jenom v Jižním městě si doktora nikdo nemohl dovolit, takže jediným zdrojem lékům byl Vývoz, nebo pokud jsme našli nebo vydělali nějaké peníze (mohli jsme od patnácti let pracovat jako dělníci, ale většina lidí byla na to moc zmrzačená nebo líná), tak jsme mohli požádat o žádost na úřadě, abychom si zajet do Západní části do lékárny (to patřilo mezi výjmečné případy, když jsme mohli opustit náš kraj), a když ho schválili (dostali jsme kartičku, kterou jsme na hranicích částí museli předložit VPDákům a ti to oskenovali a do počítače napsali čas, kdy jsme překročili hranice), tak jsme mohli vlakem zajet na Západ, zajít do lékárny a pak co nejrychleji zpátky (na hranicích nám zase oskenovali kartičku a pokud jsme strávili za hranicemi příliš dlouhou dobu, nebo jsme měli falešnou kartu, nebo ji neměli vůbec, tak nás zatkli). Joy to párkrát absolvovala, ale pouze pokud to bylo vážně nutné. Jiné lidi než ty sestřičky jsme nepotkali.
Ta chodba měla i okna, tak jsem se přes jedno z nich koukla, abych zjistila, kde jsem, ale nic jsem neviděla, protože okno bylo z takového toho matného skla, tak jsem radši pokračovala dál.
Najednou se na levé straně objevily dveře výtahu a ten bílej voják se před nimi zastavil a zmáčknul tlačítko. Uvědomila jsem si, že neznám jeho jméno, tak jsem se ho na něj zeptala. Chvíli se zamyslel a pak odpověděl: "Jmenuji se Luis Hewitt." Všimla jsem si něčeho.
"Ale na ruce máte napsané Ross," upozornila jsem ho a on s úšklebkem odpověděl: "Ano, ale to s tím nemá nic společného, jmenuji se Luis. Klidně mi tak říkej a prosím, netykej mi, je to divné." Byla jsem zmetená. Ale on mě prostě jen vtáhl do výtahu, který se před námi právě otevřel.
  Dveře se zase zavřeli a Luis vytáhl z kapsy svého obleku kartu a přiložil ji k digitální obrazovce na pravé straně výtahu. Místností se rozezněl robotický ženský hlas tak nečekaně, až jsem sebou leknutím škubla.
"Dobrý den, pane Luisi Hewitte a slečno G. W. E. N.," pozdravila nás (jako ta žena) a moje jméno z neznámého důvodu vyhláskovala. "Ahoj Siri," pozdravil ji Luis a pak jí nadiktoval pokyny, kam se potřebujeme dostat, i když jsem tomu vůbec neporozumněla.
Najednou se výtah s trhnutím rozjel, ale ne nahoru nebo dolů, jak to bylo normální, ale do strany. Jak jsem to nečekala, tak jsem spadla na Luise, který mě ale naštěstí chytil a u toho se smál.
  "Ty jsi nikdy nejela výtahem?" zeptal se potom, co mi pomohl zase na nohy.
  "Jela, ale ne takovým, co by jezdil do strany," odpověděla jsem a zamračila se. Nelíbilo se mi, když se mi smál a navíc jsem si vzpomněla na svoji jedinou předchozí cestu výtahem. Jela jsem s Joy do lékárny, protože jsem byla nemocná a nikdo nemohl přijít na to, co mi je, tak mě vzala do lékárny, aby jí lékárnice poradila. Nakonec zjistila, že mám angínu a dostala jsem nějaké hnusné prášky, které nešly polykat.
  Najednou výtah začal prudce klesat a já jsem zase spadla na Luise. Ten se znova rozesmál a zvedl mě. Výtahy jsem v tu chvíli už vysloveně nenáviděla.
  Když jsme konečně zastavili, tak jsem si nahlas oddechla. "Copak? Bojíš se výtahů?" zeptal se Luis, ale než jsem mu stačila odpovědět, ozval se hlas Siri: "Jste na místě. Přeji Vám příjemný zbytek dne." Nakonec se dveře s trhnutím otevřeli a já vyběhla ven, už jsem tam nechtěla být ani minutu.
  Stála jsem na chodbě, která vypadala jak z hotelu ze Severu nebo Východu a to jsem věděla díky tomu, že asi před dvěma týdny přinesla Brenda z Vývozu časopis s hotelami a my pak celý další den vzdychali nad fotkami, na kterých byly luxusní věci, o kterých jsme si mohli nechat jen zdát.
  Luis mě vytrh ze snění, když mě chtil za loket a moje srdce se rychle rozbušilo. Sakra, sakra, sakra, pomyslela sem si, zatím co mě zavedl k jedněm těm dveřím a odemknul je tou svojí kartou. Zběžně jsem si všimla, že na dveřích je číslo 153, a pak už se dveře sami otevřely a mně se vyskytl výhled na obrovitánské luxusní apartmá.
Konec může počkat, jestli mám bydlet v tomhle, pomyslela jsem si a vztoupila do předsíně.
...
Líbí se Vám to? Co si myslíte o Luisovi? Co myslíte, že se stane?
Proč mám pocit, že kopitoly jsou stále delší a delší? :D
Moc děkuji všem, kteří to čtou, jste zlatí!!!
Vaše B13 :3
BTW: Omlouvám se za chyby.