I Don't Get It [CZ]

*2*

To, jakým způsobem na mě vykulila oči, bylo k nezaplacení. „No, já nevím... Neumím moc vysvětlovat," zašeptá vyhýbavě. „Prosím, Jasmin, moc bys mi pomohla, udělám všechno, co budeš chtít, když mi dáš alespoň jednu hodinu," začnu žadonit, teď už se zkrátka nemůžu nechat odbýt. „Tak dobře, jednou to zkusit můžeme," souhlasí nakonec a usměje se. „Ach, děkuju, opravdu jsi mi zachránila život." „Jasmin! Kdo to je!" ozve se za námi o něco temnější a ostřejší hlas, kvůli kterému mi projede mráz po zádech a rozhodně to není nic příjemného. Otočím se tedy za oním hlasem, a koho nevidím, Yvette a pěkně nabroušená. „Ale nic, Ken jen potřebuje doučování matematiky," pípne Jasmin. „Já myslela, že doučování nedáváš," vyzvídá kamarádka dál a já už pomalu hledám únikové cesty, kterými by se dalo zmizet v případě nouze. „Já vím Yvette, ale tohle je jen výjimečně." „No jen aby," odfrkne si vysoká zrzka a hodí po mně vražedný pohled. „Tak... Tak třeba zítra v knihovně po škole?" zeptá se Jasmin a já jen horlivě přikývnu, rozloučím se a rychle se ubírám pryč ke skříňkám, celou cestu cítím na zádech Yvettin ledový pohled. Cestou málem vrazím do pár zmatených prváků, ale já jako zkušený čtvrťák vím, co bych měl od lidí na školní chodbě čekat, tudíž se nikomu nic nestane. Věci si rychle naházím do batohu a ještě se vydám směr klučičí záchody, přece jen je přede mnou půl hodiny cesty městskou. Dveře jsou zavřené a všechny kabinky volné, což je fajn, alespoň nebudu muset čekat. Vydám se tedy k první otevřené, když se zleva ozvou podivné zvuky. Připomíná to vzlyky... Ježíš, nějaká slabá duše dostala pětku z dějepisu a nemůže to unést, takové lidi úplně miluju, ne že by se mi nikdy nestalo, ale vždycky se to dá napravit. Rozhodnu se to ignorovat, když se ozve skrz vzlyky ještě jeden, hlubší, hlas. Ten ale není smutný, spíš rozčílený. Nerozeznávám jednotlivá slova, je to jen takové mumlání, po kterém vzlyky ještě zesílí. Já jako velký hrdina, který už dlouho neměl zmalovaný obličej, se nebojácně vydávám směrem poslední kabinka, lehce šťouchnu do dvířek, aby se pootevřely a naskytl se mi pohled na záda jakéhosi obřiska, kterého dvířka kabinky lehce šťouchnou do zad, což ho přiměje se na mě otočit. „Všechno v klidu?" zeptám se a pohledem se snažím proniknout za jeho záda, abych zhodnotil stav dotyčného uplakánka. „Radši odprejskni, do tohohle ti nic není!" Další typ lidí, který naprosto zbožňuju, frajírky, který mají v hlavě úplné kulové. „To si nemyslím, bejt tebou tak okamžitě nechám toho, co dělám a vypadnu odtud!" zvýším na něj hlas a přidám lehkou pohrůžku vyhazovem ze školy. Zdá se, že to zabralo. Obr mě odstrčí od dveří a vyjde z toalet, počkám, až za ním zapadnou dveře a následně se otočím ke kabince, která má momentálně znamení, že je obsazená, dotyčný se zamkl. „Ty tam, všechno v pohodě?" nedá mi se nezeptat. „Neboj, já tě nekousnu, tak povídej!" „Hm, jo," ozve se hlásek zpoza dveří. „Tak fajn, já jdu," pronesu, otočím se na patě a vyjdu ze záchodů. Až při čekání na autobus mi dojde, že jsem si vlastně neodskočil.