I Don't Get It [CZ]

🌝25🌝

Malej Ken v mém mozku sispokojeně poplácá po ramenou, odvedl dobrou práci chlapec jeden šikovnej. Takyje to jeden z prvních úspěchů poslední doby. Teď ještě aby vymysel, kamMina po škole vezmu. Nyní na to mám však ještě dost času. „Tak co, ty Romeo?"drcne do mě Andy. „Nic co bys potřeboval vědět," odseknu a posadím se ke svémustolku. Naši učitelku na biologii elegantně vypustím z hlavy, mámdůležitější věci na přemýšlení, opravdu mě nezajímá dělení buněk. Kouknu vlevo,Peter taky biologii ignoruje a culí se do mobilu. Napadne mě, že bych sek tomuto bodu chtěl taky dopracovat, v čemž mi momentálně brání jedenpodstatný fakt, nemám na Mina číslo. 

Po posledním zazvonění shrnu věci do taškya skoro až běžím ke skříňkám. Až tam mi dojde, že Min má ještě jednu hodinu.„Druháci končí až za hodinu," ozve se za mnou Andy. „Neboj, já vím," zasyčím naněj v odpověď. Vypadám teď jak nevybouřená třináctka, co se nemůže dočkatsvého prvního rande. „Kam ho bereš?" nevzdává se Andrew. „Nevím, máš nějakýtip?" „Těch by bylo, hlavně ho neber domů, když nevíš, kdy se vrátí tvíhomofobní rodiče," upozorní mě. „Neboj, tak daleko ještě nejsme. Mimochodem,neříkal jsi, že se to s nimi lepší?" „Ale jo, cítím, že máma povoluje, aletáta, to je oříšek," povzdechne si. „Tak kam ho mám vzít, potřebuju si hotrochu udobřit..." „Tak ty už jsi stihnul něco zkazit? Ach, to jsi celý ty,"poplácá mě po rameni. „Prostě jsem neukontroloval svoje emoce, ale vyspal jsemse z toho a omluvil se." „Tak aspoň že tak. Víš co? Kousek od náměstí jekočičí kavárna, je to tam fajn, tak jestli není alergický, vezmi ho tam. Kočkyti s usmiřováním vždy bodnou." „Ale psi jsou lepší," podotkne Peter, kterýtu doteď neslyšně stál. „To teda nejsou!" ohradí se Andy. Nechám je se dálhašteřit a raději vyjdu ze školy, kde si sednu na lavičku. 

Za chvíli se přivalíoba dva. „Už jste vyřešili váš spor o kočkách a psech?" „To je snadnořešitelné, ale on nechce uznat, že psi jsou lepší, takže já radši odcházím,"oznámí Peter a skutečně společně s mobilem před očima mizí z dohledu.„A ty tady jako zůstaneš stát jak dlouho?" zeptám se svého otravnějšíhokamaráda, který se nemá k odchodu. „A já doufal, že se setkám po dlouhédobě s tvým vyvoleným," zamáčkne slzu. „Naposled, když jsi s nímmluvil, tak si ho spíš vyděsil." „A to ti řekl kdo?!" vykřikne naoko dotčeně.„Já jsem ke všem milý a vstřícný..." „Tak buď milý a vstřícný i ke mně a vypadniodtud." zamrkám na něj, netuším, kde se to ve mně bere. „No jo, abych ti honevykoukal, co? Máš strach, že jsem hezčí! Nečerti se, vždyť už jdu!" dořeknevesele a pomalu běží pryč, asi jsem vypadal dostatečně děsivě. Nyní mi už nicnebrání v poklidném vyhlížení Mina. Po nekonečně dlouhé době slyšímzvonění a po chvíli se ven řítí první studenti. Mého černovlasého ale nikdenevidím. Zarazím se nad myšlenkou, že je můj, ale když ho uvidím vycházet zedveří s malým nevinným úsměvem na tváři, když na něj zamávám, vím, že bylasprávná, je můj.