I Don't Get It [CZ]

🌝45🌝

Ano, měl jsem jiné plány, ale po tom všem jsem na nějaký piknik ani nepomyslel, takže jsem musel improvizovat. Minovi to ale naštěstí nevadilo, držel se mě jako klíště a odmítal se ode mě vzdálit byť jen na chvilku. Na jednu stranu mi to lichotilo, ale byl jsem si vědom, že to není úplně správné a doufal jsem, že je to jen přechodné a Min se vrátí do svých kolejí, jakmile překoná šok ze zážitku s Jinem. 

Byli jsme již po jídle a jen se tak líně procházeli. Byl bych si ho ani nevšiml, kdyby mě Min najednou nestrhl stranou a umíněně si razil cestu novým směrem. Otočil jsem hlavu tam, kam jsem původně měl namířeno a ztuhl jsem na místě. „Prostě ho nech být," šeptá hlásek vedle mě a za ruku mě táhne pryč. Já se ale nedám, tomu mizerovi se hodlám nepěkně odvděčit. 

Na Jinovi jde vidět, že je překvapený, zjevně již plánoval svůj velkolepý triumf. Smůla. Setřesu Minovu ruku a rázně vykročím za ním, ten je tak nesvůj, že ani neuhne, když se napřáhnu a následně mu jednu vrazím. Bolestivě sykne, ale v zápětí po mě vystartuje neméně agresivně. Byli bychom se navzájem přizabili, kdyby se mezi nás nevrhli dva muži ve středním věku, kterým se nás povedlo od sebe odtrhnout. Min se ke mně okamžitě vrhl a začal zkoumat má zranění. Jin zpovzdálí syčel a prskal, bohužel mu nebylo rozumět, takže si nejsem jistý, jestli to bylo bolestí či vztekem. „Koukejte se uklidnit chlapci, nechcete, abychom museli volat policii, ne?" pronesl ležérně jeden z mužů. Min se mě chopil a s pusou plnou omluv mě doslova odtáhl z dosahu. Vlastně jsem mu byl i vděčný, kdybych na toho blba ještě chvíli koukal, vrazil bych mu znovu. 

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě, když už jsme byli mimo dohled a usadili se na osamělou lavičku. „Jo, myslím, že jo." Ze rtu mi sice tekla krev, ale nebylo to nic, co bych nepřežil. Nikdy jsem nebyl rváč, ani jsem s tím neplánoval začínat, ale situace si to žádala. „Vezmu tě domů a ošetřím ti ten ret," navrhl. „To nemusíš," vytáhl jsem z kapsy kapesník a přiložil ho ke krvácejícímu rtu. „Tak to teda musím! Stalo se ti to kvůli mně! Mohlo se ti stát něco mnohem horšího..." nedořekl, byl moc rozčílený. Vlastně mě to potěšilo, že se o mě bojí, ale musí pochopit, že já o něj taky a hodlám se za něj rvát. Šoupnul jsem se na lavičce a sevřel ho v objetí, abych ho uklidnil. „Tak dobrá, vezmeš mě domů a ošetříš mi to, abys měl klid, ano?" Smutně se pousmál a dlouze se na mě zahleděl, jako by přemýšlel. Nechápal jsem ho, než mi vtiskl pusu na tvář a už mnohem veseleji mě zvedl z lavičky. 

Věděl jsem, že není dobrý nápad chodit k nám domů, ale bylo to nejblíže. Máma vyjekla, táta kroutil hlavou a pronášel slova o tom, že netušil, že se neumím ani prát. Dělal jsem, že je neslyším a ve zkratce jim vysvětlil svůj problém. Táta se rozesmál a máma si ošklivě přeměřila Mina, až jsem ho musel ochranně obejmout a rázně jí vysvětlit, že on za nic nemůže. Nechala toho, ale všiml jsem si, že můj přítel si to vzal k srdci a zesmutněl, což mě mrzelo.

Sice si dávám kvůli maturitě ode dneška pauzu od interetu, ale tenhle výtvor zveřejním kompletně, myslím, že už mě těch pár minut nezabije, jen aby se to nezvrtlo v prokrastinaci, na to jsem docela expert. 🤞