I Don't Get It [CZ]

🌝46🌝

Ret se mi zacelil poměrně rychle, co bych taky čekal, nebylo to nic vážného. Byl to takový běžný den, který jsem bohužel trávil bez Mina, který byl na návštěvě u prarodičů, už aby se vrátil. Říkal: „Týden to beze mě přežiješ." To tak Mine, sotva předýchám den osamotě a teď mám zvládnout rovnou týden? Nevím, kdy jsem si na něm vybudoval takovou závislost, ale bylo to rychlé a bezbolestné, navíc se toho nedá zbavit. Ještě dva dny. 

„Kene, máš tu kamarádku!" ozve se zezdola, což mě donutí přece jen opustit svou postel a sejít po schodech do přízemí. „Jasmin, co se stalo?!" vyhrknu, jakmile spatřím svou kamarádku, která vypadá příšerně, jako kdyby minimálně měsíc nespala. „Můžeme jít k tobě?" pípne a já ji už táhnu po schodech k mému pokoji. Jasmin se usadí na postel a já čekám, že třeba něco řekne, ale nakonec to vzdám a zeptám se jí sám. „Co se děje? Vypadáš jak přejetá kolonou aut." Smutně se pousměje. „Yvette," vzdychne. „Co ti udělala!? Je mi jedno, že je to holka, tohle si vypije!" vybuchnu. „Ale ono o nic nejde..." Zamračím se na ni. „Dostala příležitost ke studiu v zahraničí a vzala to... aniž by mi cokoliv řekla. Dozvěděla jsem se to včera, když jsem u í náhodou objevila dopis o přijetí." Následují usedavé vzlyky. „Jasmin, tohle mi úplně není jasné. Ona se s tebou chce rozejít, nebo co?" Zavrtí hlavou. „Každý přece ví, že vztahy na dálku nefungují. Nedívej se na mě tak, ty nebudeš až tak daleko, zatímco ona až za mořem a přijede možná jednou do roka. To nemá šanci vydržet." Kruci, to je tak bezvýchodná situace. „Máš pravdu, ale..." nedořeknu. „Ona mi to prostě neřekla, prý že bych jí bránila, ale to vůbec není pravda. Jsem za ní šťastná. Ale ona mi nevěří, takže... Rozešla jsem se s ní." 

„Cože!" Vyhrknu, ale v zápětí se k Jasmin vrhnu, abych ji objal. Rozplakala se naplno. Co já teď budu dělat? Co jí říct, aby ji to neranilo ještě víc, ty řeči o tom, že to bude v pohodě, rozhodně nepřicházejí v úvahu, a tak ji jen pevněji sevřu. „Promiň, že tě s tím otravuju, ale potřebovala jsem se někomu svěřit." „V pořádku Jasmin, vždycky tu budu pro tebe, to si pamatuj. Můžeš vždy přijít nebo zavolat, od toho přátelé jsou." Chtěl bych jí nějak pomoci, ale nejsem si jistý, co je v tomto případě to správné. Snažit se to s Yvette urovnat? Nechat ji jít? Ještě že tohle řešit nemusím. 

Jasmin odejde až skoro večer, nabídnu jí, že ji doprovodím domů, ale odmítne, prý potřebuje být sama. Znovu ji připomenu, že může kdykoliv přijít. Poděkuje a odejde. Bolí mě za ní srdce, sice už k ní necítím to, co kdysi, ale stále mi na ní záleží. Asi o hodinu později mi volá Yvette. S naprosto vyděšeným hlasem mi sděluje, že nemůže Jasmin najít. Sejdeme se tedy a vydáme se na pátrací akci. Já si vyslechnu Yvettinu verzi, v podstatě to samé co mi řekla Jasmin. Jen už vím, že Yvette na tu školu jde kvůli rodičům, jinak by ji to ani nenapadlo. 

Jasmin najdeme v prázdném parku o hodinu a půl později. Když se k ní Yvette vrhne, je mi jasné, že tenhle vztah nemůže ztroskotat na vzdálenosti, na to si jsou až moc cenné. Dojde k dojemné scéně, kdy se jedna druhé omlouvají a slibují, že tu pro tu druhou budou. Poté nechám Yvette, aby svou přítelkyni dovedla domů, a sám se vydám domů potemnělými ulicemi.