I Don't Get It [CZ]

🌞8🌞

Nenávidím pondělky, vlastně nenávidím celý školní týden, protože pro mě znamená dlouhé hodiny mezi lidmi, kteří mě z hloubi svých duší nenávidí. To bylo opravdu hodně nenávisti v jedné větě. Konečně je však pátek, poslední den tohoto mučení. Možná by mohl být klid, kdybychom opět nepsali samé písemky. Naprosto unavený se vydávám na cestu k autobusu školním parkem, kde v tuto dobu nikdo nebývá, což je mé jediné štěstí, konečně klid a ticho. Miluju parky a taky Kena Kingstona, který ale chodí s Jasmin z jeho ročníku, takže nemám šanci. Co jsem asi tak čekal, zamilovat se do hetero kluka, který byl mou přítomností jen otrávený. Povzdechnu si, možná můj život opravdu nemá žádný smysl. O pravdivosti mých myšlenek se přesvědčím hned vzápětí. „Buznička jde domů sama?" David. Pokusím se ho ignorovat, ale zastoupí mi cestu a já se na něj tak musím podívat, tváří se odpudivěji než kdy jindy. „Kdepak je tvoje přiteplená polovička?" „Nikdo takový není," pípnu. „Máš pravdu, kdo by se asi taky chtěl zahazovat s takovou nulou, jako jsi ty." Jeho hlas je hrubý a jeho velká postava mě nutí couvat, až narazím do stromu. Polknu, jsem v pasti. „Takovej malinkej, ubohej ťaman," je až nebezpečně blízko, je mi z toho zle. Přemýšlím, která část mého těla to odnese dnes. Nahne se ke mně ještě blíž a já ze strachu přivřu oči. Nic se však nestane, David je ode mě odstrčen a já jen koukám na Kena, který se opět stal mým hrdinou. David je však o hlavu vyšší jak on a já dostávám strach spíš o něj než o sebe, když v tu se ozve ještě jiný hlas a já s sebou trhnu a schovám se za strom. Dotyčný je snad dva metry vysoký a David jen poraženě vycouvá. Zachránce pronese něco ve stylu, že se mu mám ozvat, kdybych měl problémy. Já ale vnímám jen na půl ucha, protože se koukám na Kena, který je v pořádku, a já jsem rád. Z transu mě probere až Kenův hlas. „Hm, jo už jsme se viděli," zamumlám. „Co jsi mi to tehdy vlastně chtěl?" zeptá se mě a já zpanikařím. „Jen, ehm, jsem ti chtěl poděkovat za pomoc na toaletách, ale tak dneska ti děkuji podruhé," vysypu ze sebe a čekám na zhroucení, které určitě dříve či později přijde. „Tak to jsi byl taky ty? Co mu na tobě tak vadí, že ti nedá pokoj?" Zeptá se a jeho oči vypadají tak upřímně, že se mu chci vrhnout kolem krku, ale v tom mi dojdou Davidova slova a já radši rychle vezmu nohy na ramena. Pohrdal by mnou, kdyby se dozvěděl pravdu. Sotva dech popadám, vpadnu do autobusu a posadím se na nejbližší volné místo. Domů se už skoro vleču. Zkrátka musím zapomenout, na všechno, co jsem kdy cítil. David má asi pravdu, nemám právo na nějaké city. Nejsem ani asiat, ani běloch, jen nějaká vtipná kreatura na motivy člověka. S těmito myšlenkami vcházím do domu, kde už na mě čeká máma. Dnes měla po dlouhé době volno. „Ahoj mami," pozdravím a už se chci vydat do svého pokoje, když mě zastaví její slova: „Mine, počkej, pojď si na chvíli sednout." Poslechnu a posadím se naproti ní ke stolu, je nějaká zachmuřená. „Co se stalo, mami?" „Tvůj otec tě chce vidět."