I Don't Get It [CZ]

🌝15🌝

Pátek, den D. Min mě na chodbách vraždí pohledem, zatímco ho jedni obskakují a litují a druzí zase vraždí pohledem jeho. Andrew je ve svém živlu, jednou se dá na politickou dráhu, to vím jistě. Se sebezapřením jsem šel volit, poslední dny mi volební náladu moc nezvedly. Vhodil jsem lístek do urny, což byla krabice s přiměřeně velkým otvorem, celá přelepená lepenkou. „Ahoj Kene," ozve se za mnou dívčí hlas. „Ahoj Jasmin," otočím se na ni. Stále je krásná. „Víš, potřebovala bych s něčím pomoct," zamumlá. Co asi tak může potřebovat a mám jí vysvětlovat, že já pomáhat zrovna neumím? „O co jde?" zeptám se místo toho. „Jde o to, že..." zarazí se, „Ne, to není dobrý nápad, víš co, zapomeň na to," už se otáčí k odchodu, ale já ji zastavím. „Počkej, rád ti pomůžu, ať je to cokoliv, klidně i někoho zakopu, pokud bude třeba," usměju se na ni. „To nebude třeba," usměje se nazpět. „Tak povídej," pobídnu ji. „Jde o to, že moje máma pojala podezření, že mám přítele, protože jsem pořád pryč, no a jak to říct... Prostě jí zatím nemůžu představit Yvette, nezvládla bych to já ani ona. Tak mě napadlo, nechtěl bys mi hrát falešného přítele?" Zamrkám překvapením. „Já vím, že jsi říkal, že mě máš rád, ale já nikoho jiného neznám, nikdo to neví... Hodně bys mi pomohl, bylo by to jen pro jednou..." Konec věty vymizí v tichu. „Jasmin, tohle bych si opravdu musel promyslet, není to žádná sranda," pokusím se z toho politicky vyvlíknout. „Dobře, dám ti víkend na rozmyšlenou, v pondělí mi řekneš, jak ses rozmyslel. Děkuju, Kene, zatím se měj," usměje se a odchází chodbou pryč. Tak jo Kene, právě ses namočil do pořádné patálie. 

Při poslední přestávce jsem na chodbě narazil na Mina, který mě jen zavraždil pohledem a šel dál. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mě to nedotklo. Myslel jsem si, že bychom se mohli spřátelit, ale asi to nebude v blízké době proveditelné. V půlce cesty domů se na mě pověsí Andy. „Kamaráde, ty vypadáš," spustí naoko starostlivě. Odfrknu si. „Mám dotaz," změní tón hlasu, což mě přinutí ho začít vnímat. „Co ty a ten Lee?" „Co by mělo být?" zeptám se ho nazpět. „No, všiml jsem si, jak tě probodává pohledem a ty se tváříš jak ublížené štěně." Vykulím na něj oči a začnu máchat rukama na znamení nesouhlasu. „Nic takového se neděje!" „Ale jo děje. A je to ještě víc podivuhodné, když vím, že před pár dny tě Lee sledoval naprosto jiným pohledem," zasměje se nad mým zmatením. „Ty snad chceš říct, že..." nedořeknu to, nemůžu. „Přesně to chci říct," pokývá hlavou. „Hej to není možný, ten kluk mě nenávidí a předtím se mě spíš bál," povzdechnu si. „Navíc, já jsem na holky, takže to sem ani netahej!" „Klídek kamaráde, jen říkám, co vidím, a víš, že já tyhle věci vidím. Mám speciální radar," zašklebí se. „Tak ten radar koukej schovat, nebo ti přestřihnu anténky," zabručím a zrychlím, aby už nemohl nic namítat. Myslím, že nakonec to rozhodování nad Jasmininou nabídkou nebude tak těžké.