I Don't Get It [CZ]

🌝41🌝

Čekal jsem, že se Min po návratu domů ozve, dělával to vždy. Věděl, že mě to uklidňuje. Přišlo mi potom, že je vše v pořádku, že mu Jin nic neudělal. Dnes se ale neozval a mě to znervózňovalo. Nakonec jsem ale přece jen podlehl únavě a upadl do říše snů. Probudil jsem se až skoro v deset hodin dopoledne. I přes to jsem si připadal unavený. Hmátl jsem po mobilu, kde jsem nenašel žádnou zprávu ani zmeškaný hovor. Překvapilo mě to, protože tohle se mi ještě u něj nestalo. Zavolal jsem mu tedy sám, ale nezvedal mi to. Když jsem to zkusil potřetí bez odezvy, raději jsem napsal zprávy v naději, že jen není u telefonu. Ale uvnitř mě něco vědělo, že tady něco nehraje. 

Snídani jsem lehce odbyl, neměl jsem chuť. Máma to sváděla na nervozitu ze zkoušek, táta byl zabrán do novin, tudíž nereagoval na okolní svět. Když se ani do oběda Min neozval, popadla mě zlá předtucha. Po snězení oběda jsem se převlékl a vyrazil směrem jeho dům. Otevřela mi Minova mamka. „Ahoj, Kene. Jo, Min se včera vrátil, ale nebylo mu dobře, takže zmizel hned v pokoji. Dneska ráno vypadal příšerně, takže jsem ho nechala ležet, asi spí, že ti neodepisuje," zahltila mě informacemi. „Mohu ho vidět?" zeptal jsem se, načež paní Lee zavrtěla hlavou: „Mám pocit, že není ve stavu, kdy by byl schopný vnímat tvou přítomnost. Navíc si myslím, že by tě nechtěl nakazit před zkouškami." „Dobře, tak mu vyřiďte, že až mu bude lépe, ať se ozve, že ho určitě přijdu navštívit. Nashledanou," rozloučil jsem se a neochotně jsem pokračoval zpět domů. Minovi není dobře, bůh ví, co včera s Jinem dělali, kde všude lezli. Asi nastydl, snad to není nic vážnějšího.

Pondělní ráno jsem nemohl dospat. Vzbudil jsem se již v pět, tedy tři hodiny před oficiálním začátkem. Byl jsem plný obav a pocitu, že nic nevím. Kdo ví, kolik na tom bylo pravdy, to se však brzy zjistí. Po půlhodině převalování jsem se přesunul do koupelny, abych ze sebe udělal člověka. Automaticky jsem popadnul papíry, ze kterých se učím, ale bylo mi jasné, že už nic nezměním. V rychlosti jsem napsal Minovi zprávu, aby se rychle uzdravil a držel mi palce. Na snídani jsem chuť neměl vůbec, raději jsem se přesunul ke škole. Zde jsem jen obcházel kolem, jako bych čekal, že přece jen spadne. V dálce jsem však zahlédl obrys postavy, kterou bych tu nečekal. Měl jsem ještě času dost, tudíž jsem se za ním vydal. Jin měl na obličeji svůj typický úsměv, který jsem z hloubi duše nenáviděl. „No ne, koho to nevidím?" zasmál se. „Min není s tebou? Vždycky jste všude spolu," dodal. „Není mu dobře, zřejmě něco chytil, když jste spolu byli naposled venku," vyprsknu. „To si nemyslím...," olízne si rty a nasadí přemýšlivý výraz. „Co je?!" zeptám se ho, protože mě jeho pohled vytáčí. „Nic jen si říkám, jestli třeba jen nepřemýšlí, jak se s tebou rozejít, protože když byl v sobotu se mnou, nic mu nebylo," ušklíbne se.