I Don't Get It [CZ]

🌝34🌝

„Co je s tebou?" zeptá se můj milovaný společník, když se protlučeme na přijatelná místa. Ještě štěstí, že ten kluk měl místo na sezení. Odfrknu si, předtím se mnou nemluvil on, tak teď zase já. „Fajn, tak jak chceš," odsekne a svůj pohled stočí na pódium, na kterém každou chvíli čekáme kapelu. Jsem naštvaný, možná je to žárlivost, kdo ví, to si já ale rozhodně připouštět nehodlám. Možná je ten kluk pro něj lepší než já. Ta představa mě upřímně děsí. Sotva jsem si byl ochoten přiznat, že se mi líbí kluk, už bych o něj měl přijít? Už už se rozhoupávám, že mu přece jen něco řeknu, když se na pódiu objeví tolik očekávaná kapela. Vidím, že Min je plně ponořený do začínajícího vystoupení, a tak svou pozornost přesunu stejným směrem. Promluvíme si potom. 

Po dvou hodinách se kapela rozloučí a opustí pódium. Byl to skvělý koncert. Otočím se na Mina. Září štěstím. Musím se na něj usmát, vše je odpuštěno, když se usměje nazpět. Pomalu se s davem dostaneme před halu. Nadechnu se studeného vzduchu, příjemná změna. Chystám se chytit Mina za ruku a odvést ho pryč, aby se mi ještě někde neztratil, když se odněkud ozve ten otravný hlas. „Mine! Počkejte!" Dobrá nálada je rázem pryč a můj tlak stoupá. „Jé, Jine," houkne Min a otočí se na nově příchozího. „Musíš mi dát svoje telefonní číslo, abychom se mohli spojit," zaculí se Jin. Mám chuť na něj vyprsknout, že Min nic nemusí, ale nechci vypadat jako žárlivá semetrika, takže raději držím jazyk za zuby. Min zaváhá snad na vteřinu, poté vytahuje mobil z kapsy a diktuje své číslo tomu otrapovi. Když se však zdá, že Jin chce zapříst ještě rozhovor, konečně se do toho vložím: „My budeme muset jít, aby nám to neujelo, tvoje máma by mě asi zabila," významně na Mina pohlédnu a on jen protočí očima. Nelíbí se mi, jak se chová. Vůbec. 

Cestou na autobus spolu neprohodíme ani slovo, vlastně i samotná půlhodinová cesta v tomto dopravním prostředku proběhne v tichosti. Až poté co vystoupíme, se do mě Min opře. „Co ti je? Chováš se divně," konstatuje, jakoby to dělal denně. Jen pokrčím rameny, nemám co k tomu říct. Nechci, aby si myslel, že si takovým způsobem přivlastňuju, ještě by se mi vysmál a nazval mě žárlivcem, což zřejmě jsem, protože mi opravdu vadilo, když se na toho pitomečka usmíval, místo aby věnoval pozornost mě. „Nic se neděje, jen nemám náladu," řeknu nakonec, abych měl klid. „Kene," protočí očima „proč prostě nemůžeš přiznat, že žárlíš?"

Little jealousy...

P.S. Pokud se stane, že v sobotu nevyjde díl, bude to kvůli tomu, že jsem v Anglii a zapomněla jsem, což je u mě dost běžné... 🚍🇬🇧 👋