I Don't Get It [CZ]

🌝23🌝

Zbytek pátku se poměrně úspěšně snažím ignorovat pocit viny. V sobotu však právě kvůli němu pomalu nejsem schopný vstát z postele. „Co je to s tebou," prohodí máma u snídaně a já jen pokrčím rameny, nepotřebuju jí vysvětlovat svou podivnou situaci. Peter mě odkopne, jakmile mu napíšu, je zaneprázdněný s Katy, jeho přítelkyní. Andy má stále zákaz vycházení, ale přesvědčuje mě, že to na ten koncert dá. Když tedy frustrovaně zaklapnu učebnici ekonomiky, ze které už mi leze všechno jednou stranou dovnitř a druhou to zdrhá ven, nevím, co mám dělat. Vyrazím tedy ven. Sám. Vlastně ne. Moje hlava mi nabízí pestrý zdroj odreagování. Kéž by myslela na něco jiného, než jen na to, jak jsem to včera parádně podělal. Mou myslí se prožene tak tisícovka scénářů, jak to mohlo včera dopadnout, kdybych nebyl takový vůl. 

Na okamžik se snažím přesvědčit sám sebe, že to vlastně bylo znamení, že se na něj mám vykašlat a vrátit se zpět k holkám, jako každý normální kluk. Při pomyšlení, že o něm přemýšlím, jako o někom nenormálním se zhnusím sám sobě ještě víc. Nechápu sám sebe. To je jediný závěr, kterého jsem v té chvíli schopný. Zajímalo by mě, jestli i Jasmin měla s Yvette takové problémy. Ne, ona určitě ne, Jasmin si to umí zařídit. Jo, Jasmin ví jak na to. Počkat! Jasně, Jasmin je řešením! Občas jsem opravdu pomalý. Urychleně se vrátím domů v mnohem lepší náladě. Máma na mě od plotny volá k obědu, ale já ji ignoruji. Dostal jsem nápad, který musím zrealizovat, než zjistím jak špatný vlastně je. Odemknu mobil a mé oči hledají kontakt na Jasmin, najdu ho vmžiku. Už jen popsat problém, aby pochopila. „Kene, pojď se najíst!" volá už i táta. Poslední slovo a tečka. Ze schodů sbíhám plný naděje v lepší zítřky.

Jasmin souhlasila, sice prý měla problém s přesvědčováním své přítelkyně, ale i ta se nakonec podvolila. Jen mě zřetelně upozornila, abych se na tom dohodl i s Minem a nejednal úplně za jeho zády, protože on je v tomto problému ten hlavní.

V pondělí ho hledám ve škole na chodbách, třídách, ale ten Korejec zřejmě dělá mimikry, nebo jak se tomu říká, protože je k nenalezení. Jasmin ho také neviděla. „Kohopak hledáš, Romeo?" ozve se mi za ramenem, když pohledem pročesávám jídelnu, za jasným účelem. „Hledám Julii, koho jiného asi!" odbiju ho. „Mohl bych ti říct, kde je," pronese Andy až skoro hravým tónem. „Ty víš kde je?" zeptám se nedůvěřivě. „No jasně že vím, já vím všechno," zašklebí se na mě. „Tak kde je?" „To bys chtěl vědět, co?" Já mu asi jednu vrazím, kamarád nekamarád. „Ježiš Andrewe, tak už mu řekni, že měl tělocvik a je na hřišti." Peter. „Právě ses stal mým nejlepším kamarádem!" křiknu na něj a už pádím ven, jeho poznámku o tom, že on jím byl vždy, už skoro neslyším. Opravdu ho najdu na hřišti, odchází společně se spolužáky ze šaten, kde si ho odchytím. „Ahoj, máš chvilku?" Protočí oči v sloup. „Prosím, musím se ti omluvit za včerejšek a navíc mám skvělý nápad." „To bys tedy měl, jinak budu litovat, že plýtvám svůj čas," odfrkne si, ale nechá se odvést, odtáhnout, stranou, kde na něj vybalím můj plán.

Co na to říct... žádný zázrak to není.