I Don't Get It [CZ]

🌝47🌝

Přes špatně zatažené žaluzie dopadne do pokoje trocha ranního, no skoro poledního, světla a já se rozespale zavrtím. Přitisknu se na tělo vedle mě, které lehce oddechuje, ještě spí. Taky se mi nechce z postele, zvlášť po tom, co se dělo včera v noci. Po dalších minutách přece jen oči rozlepím a zamžourám oslepen náhlým světlem. Usměju se na osobu vedle mě, i když to nemůže vidět, protože je ke mně otočený zády. Moc dlouho nad tím nepřemýšlím a vtisknu mu polibek na odhalené rameno. Lehce sebou zavrtí. Pokračuji tedy ve své oblíbené činnosti, totiž poznávání jeho pokožky. 

„Kene," zamumlá po chvíli a pokusí se přes sebe natáhnout deku. „Ano zlato?" zazubím se jeho směrem a následně si opřu hlavu o jeho rameno. „Nemohl by ses bavit nějak jinak?" zeptá se jako by mě neznal a nevěděl, co mu na to řeknu. „A jak jinak, zkus mi to specifikovat, nevím, co tě po včerejšku všechno bolí," zašeptám mu do ucha. V té chvíli se bleskurychle otočí a už mě dusí polštářem. Následně se mi pokusí utéct z postele, ale nedám mu příležitost a stáhnu ho zpět, hezky ke mně. „Přece bys mi neutekl," zazubím se na něj. Odpovědí mi je posměšné odfrknutí, ale jinak žádný odpor. Tento stav trvá ale jen chvíli, protože najednou mu zase přeskočí a začne se hrabat z postele a urychleně oblékat. „Víš, že se nemáš za co stydět, že zlato," rýpnu si do něj. „Víš, že jsme měli na dnešek plány, takže si musíme hejbnout," zpraží mě a mně konečně začne fungovat mozek. „No jasně, už běžím." Směje se mi, když hledám po pokoji kalhoty a málem umře smíchy, když se zakopnu o postel. Najděte si takového přítele, který vás ve všem podpoří, říká se, jen já si musím najít takovou malou zmiji, ale je to moje zmije, jenom moje. 

„Je za deset jedenáct, myslíš, že už nám utekli?" zeptá se, když si spěšně upravuju vlasy. „Myslím, že ne. Andy všude chodí pozdě, takže tam možná budeme ještě brzy," uklidním ho. „Kene," Kývnu k němu hlavou, aby věděl, že ho vnímám. „Víš, tohle mi bude chybět," povzdechne si. „Ach Minnie," rychle se k němu rozejdu, abych ho mohl obejmout. „Budu jezdit domů, jak jen to půjde, možná každý víkend. Budeme si volat, psát... Není to až tak daleko, hm." „Já vím," zaboří mi hlavu do hrudi. „A ty to všem natřeš ve škole, budeš ten nejšikovnější, a kdyby si někdo dovoloval, tak mi to prostě řekneš a já budu vcukuletu tady," ujistím ho. Pozvednu jeho hlavu, abych se mu mohl podívat do očí. „Miluju tě, Mine." „Já tebe taky," pousměje se a následně se natáhne, aby spojil naše rty v jedny. V těchto chvílích přestáváme hlídat čas, takže mě ani nepřekvapí, když se mi rozezvoní mobil a na něm Peterovo číslo. „Tak asi nebudeme první," povzdechnu si a otráveně hovor přijmu. 

Na místo srazu dorazíme jako poslední. Andy na nás z dálky máchá rukama. Přivítá nás pohledem, který mluví za vše, on a ten jeho radar. Jamie se jen šklebí. Yvette se tváří otráveně, ale to je pro ni typické, Jasmin se zdá spokojená, jsem za to rád. Peter mi věnuje vědoucí pohled, ale dřív než stihne něco říct, je přerušen Katy, ta je sice dvakrát tak menší jak on, ale vůbec jí to nevadí, která nám rozkáže, abychom se konečně nalodili. Naházíme tedy věci do kufru a následně se nasáčkujeme do Peterova SUV, teda spíš do auta jeho rodičů. Stále nemůžu uvěřit, že mu ho půjčili. Rozhodli jsme se, že vyrazíme před vysokou a novým školním rokem na týdenní výlet do přírody. Jen naše parta. Už teď tuším, že to bude zážitek na celý život.

Takže... tohle je konec, ale není třeba zoufat, ještě mám napsaný epilog, protože mi ti dva neskutečně přirostli k srdci. 💕