I Don't Get It [CZ]

*5*

Doma jsem se moc nezdržoval konverzací s rodiči, kteří se zrovna dnes rozhodli, že budou projevovat zájem o mé studijní výsledky a zabouchl jsem se v pokoji. Asi jsem byl právě odmítnut. No ne asi, určitě. Plácnu se do čela. Copak jsem až tak odpudivý? Pravdou je, že se to nestalo poprvé. Vlastně to začalo již na základce, kdy jsem jako prvňák dal čokoládu spolužačce a ona ode mě s křikem utekla. Na balení holek jsem fakt talent, jako v prváku na střední, kdy mi dotyčná vynadala, že je vegetariánka a jestli mi přijde vtipné vzít ji do steakové restaurace. Omlouval jsem se jí asi týden, protože jsem o tom neměl ponětí, ale ona to okázale ignorovala. O několik měsíců později jsem se doslechl, že přešla na veganství, tudíž bychom si stejně ani v jídle nerozuměli. Na konci prváku jsem to zkusil ještě jednou, netuším, jak se jmenovala, protože se hned poté odstěhovala, ale to rozhodně nebylo kvůli mně, to si zase nemyslete! Rodiče se jí stěhovali za prací. Na začátku druháku jsem si vyhlédl jednu prvačku. Nevyšlo nám to, protože mi neseděl metal, který ona milovala. No a pak se v třeťáku přistěhovala Jasmin a já v tom byl až po uši. Po mých zkušenostech jsem se ale nechtěl odhodlávat k dalšímu kroku, a jak tak koukám, kdybych držel jazyk za zuby, udělal bych mnohem líp. „Kene, pojď na večeři!" No jasně, večeře, výslech. Sejdu schody do přízemí a nechám si na talíř naložit rozvařenou zeleninu s vajíčkem a sýrem, má máma to miluje, táta schvaluje a já se jen nad tou náloží vitamínů ušklíbám. Myslím, že jsem v tom právě našel cuketu, fuj. „Viděla jsem, že ti to ve škole poslední dobou jde, takže jsem ti koupila ty lístky na koncert, cos chtěl a vzala jsem dva, takže můžeš vzít třeba kamaráda, nebo mě, jak budeš chtít." oznámí mi máma, jakoby se nic nedělo, ale ono se děje. Na G2ME se chystám od chvíle, co zveřejnili místa jejich koncertů, ale kvůli nedostatku peněz jsem se snažil ukecat naše, aby mi přispěli a oni, že si to prý nezasloužím a teď mi řeknou toto. Mám takové nutkání mámu obejmout, ale neudělám to, jen poděkuji a začnu jíst tu směs na mém talíři, která je sice skoro vystydlá, ale to je mi momentálně fuk. Cuketu tam ale stejně raději nechám, nemám k ní důvěru. Bilance dne by tedy vypadala asi takto: Je blbé, že tě odmítla holka, ale máš zaplacený lístky na koncert a můžeš s sebou někoho vzít. Skvělé, ale koho? Peter G2ME neposlouchá, Andrew sice jo, ale má tak na půl roku zaracha, protože ho rodiče načapali s klukem, čímž se dostávám k problému, který mi dodnes není jasný. Jak někoho může přitahovat stejné pohlaví? Andrew se mi sice snažil vysvětlit, že Jamie je to nejlepší, co se mu kdy stalo, ale jak je něco takového možné stále nechápu. Z těchto podivných myšlenek mě vytrhne hlasité troubení venku na ulici. Zase nějaký pitomec, co neumí řídit, ne že bych já byl ta správná osoba, co by měla soudit, když nemám řidičák. Zalezu do postele a snažím se přijít na jiné myšlenky, než je Jasmin a její odmítavý proslov. Kupodivu se mi to podaří a mě na mysl vypluje chlapec s tmavě hnědýma očima, černými vlasy a nesmělým úsměvem, jak že se vlastně jmenuje? Je mladší, ale netuším, do které třídy ho zařadit, nikdy předtím jsem si ho nevšiml. Nad čím to zase přemýšlíš, Kene, napomenu se v duchu. To určitě ten Andrew.

Já si budu muset nastavit upozornění...