Happily ever after

-2-

-CHARLIE-

    Další den, kdy jsem s hlavou plnou otázek bloumal po školních chodbách a odpočítával minuty do konce vyučování. Další den, kdy jsem míjel davy lidí a doufal, že mě budou ignorovat, stejně jako já je. Další den, kdy jsem se modlil, aby se stal zázrak a já se následující ráno už neprobudil.

    Abych to upřesnil; samotná škola nebyla až tak hrozná, učivo bylo poměrně jednoduché a profesoři se ke mně nikdy nechovali zle nebo nespravedlivě. To mí spolužáci byli idioti. Tedy alespoň většina z nich. Sám jsem měl často co dělat, abych se v některých situacích ovládl, a oni mi to rozhodně neulehčovali.

    Zazvonilo.

    Všichni ve třídě už měli několik minut sbaleno a pouze vyčkávali, až se budou moct nahrnout ke dveřím, aby byli co nejdřív pryč. Já si na rozdíl od nich počkal a jako poslední jsem v klidu, aniž by hrozilo, že mě někdo udeří loktem nebo šlápne na nohu, odkráčel na chodbu.

    Ještě mě čekala poslední hodina, které jsem se z dnešního dne obával ze všech nejvíc; tělocvik. Nejenže jsem ho měl společně se třemi lidmi, kteří obsadili první příčky na seznamu lidí, co mě nesnáší, ještě k tomu jsem byl už od dětství ve všech sportech naprosto neschopný. Pak tu byla další rizika, kvůli kterým mě máma už dlouho přemlouvala, abych si vyřídil trvalé uvolnění, ale já nechtěl. Už takhle mi spousta učitelů posouvala termíny odevzdání, i když jsem to nepotřeboval. Stačilo, že díky vlivu a penězům mých rodičů jsem měl výhody ve všech ostatních ohledech.

    S dalším zazvoněním, tentokrát na přestávku, jsem si odložil věci do skříňky a zamířil do šaten, abych se převlékl. Všichni už čekali venku a bavili se tím, že jdu zase pozdě. Můj provinilý výraz ale opět zabral. Učitel Beeman si jen tiše povzdechl a pak ukázal na dva studenty, kteří si měli vybrat hráče do svých týmů. Samozřejmě jsem uprostřed hřiště zůstal stát jako poslední. A přestože jedním z kapitánů, byl můj bratr, který po celou dobu předstíral, že mě nezná, jeho výraz ještě ztvrdl, když jsem se musel přidat k jeho skupině.

    Když jsme byly děti, trávili jsme spolu všechen čas. Náš vztah byl úplně jiný, než dnes. Občas mám pocit, že mě nenávidí. Jenže copak můžu za to, jaký jsem? Nikdo si svůj život přece nevybírá. Záleží jen na tom, jak ho přijmeme.

    ,,Tak už se sakra zvedni, Charlesi. Nemáme na to celej den!"

    Zmateně jsem zvednul hlavu. Přede mnou stál pan Beeman a provrtával mě černýma očima. Až po chvíli mi došlo, že nicnedělání na lavičce pro mě tímto okamžikem skončilo. Neuniklo mi pár posměšných poznámek, když jsem se neohrabaně postavil na nohy. Ignoroval jsem je jako vždy a během hry se raději držel stranou, zatímco ostatní obratně driblovali s míčem a úspěšně se trefovali na koš.

    ,,Uhni!" zavrčel někdo těsně vedle mě, ale než jsem stačil zareagovat, odstrčil mě; s větší silou, než jsem čekal. V jednu chvíli jsem stál na kraji basketbalového hřiště a vyhýbal se středu dění, v té další už jsem ležel na podlaze.

    Nepostřehl jsem, že se učitel stihl přesunout z jednoho konce tělocvičny na druhý, dokud si nepřidřepnul vedle mě. Nebyl sám. Za tu chvíli se kolem nás stačil vytvořit hlouček kluků.

    ,,Bolí tě něco? Kam ses udeřil?" ptal se, jeho hlas už nezněl tak přísně.

    S bolestným syknutím jsem se vzepřel na loktech. Při pádu jsem si musel narazit zápěstí, protože jakmile jsem s ním pohnul, vystřelila mi bolest od konečků prstů až k loktu. Posadil jsem se a zkusil s rukou párkrát zahýbat. Bolest postupně odeznívala, a tak jsem usoudil, že to nebude nic hrozného.