Happily ever after

-11-

-Verity-

Charlie se mnou zůstal celý víkend. Byla jsem mu za to vděčná, přestože jsem se ani jedou nezmínila, jak moc mi jeho přítomnost pomohla. Kdybych zůstala sama, napospas svým vlastním myšlenkám, nejspíš bych ráno nebyla schopná vstát z postele. Díky Charliemu jsem se smála.

V pondělí ráno nás oba probudilo zvonění budíku. Nejraději bych celý týden zůstala doma, ale věděla jsem, že bych tak jen oddalovala nevyhnutelné.

Dřív než jsem si své rozhodnutí stačila rozmyslet, přelezla jsem přes Charlieho, který na protest zasténal, přetočil se na druhý bok a zabořil obličej do polštáře. Cestou do koupelny jsem se trochu probrala.

Ze všeho nejdřív jsem si do dlaní nabrala ledovou vodu a opláchla si obličej. Když jsem pak zvedla hlavu a zadívala se na vlastní odraz v zrcadle, jen stěží jsem potlačila zděšené zalapání po dechu.

Dívka naproti mně se mi ani zdaleka nepodobala. Pod opuchlýma očima jí svítily tmavé kruhy, její pleť měla nezdravou barvu a z jejího výrazu běhal mráz po zádech.

Zatímco jsem se to všechno snažila zamaskovat makeupem, odháněla jsem nepříjemné myšlenky. I přesto několik z nich dokázalo proniknout přes mou obrannou zeď a já náhle pochopila, že jsem selhala; dovolila jsem svým emocím, aby mě ovládly.

Jako by mnou projel blesk. Prudce jsem zvedla hlavu a oběma rukama pevně sevřela umyvadlo. Opět jsem se zadívala na svůj vlastní odraz. Co se to se mnou jen stalo? Přece jsem během pár týdnů nemohla přijít o vše, co jsem budovala několik let, abych se uchránila před sebe samou.

,,Verity?"

Zpět do reality mě přivedl Charlieho rozespalý hlas doprovázený zaklepáním na dveře koupelny.

,,Jak dlouho ti to ještě bude trvat?" zeptal se.

Místo odpovědi jsem otevřela. Prudký pohyb dveří Charlieho vylekal. Překvapeně uskočil.

,,Už jsem hotová," řekla jsem se sklopenou hlavou.

Když se na podlaze přede mnou objevily Charlieho bosé nohy, vzhlédla jsem. Stál přímo přede mnou a pozoroval mě s obavami v očích. ,,Stalo se něco?"

Nasadila jsem falešný úsměv, který jsem měla dokonale nacvičený. Na důkaz svých slov jsem ještě zavrtěla hlavou. ,,Ne, všechno je v pohodě."

Přestože Charlie už nic neřekl, jeho výraz mi jasně napovídal, že mi nevěří jediné slovo. Když jsem pak procházela kolem něj zpátky do pokoje, cítila jsem na sobě jeho pohled, kterým mě čas od času zkoumal i cestou do školy.

Bok po boku jsme prošli kovovou bránou a pokračovali po štěrkové cestě až k hlavnímu vchodu. Míjeli jsme skupinky studentů. Někteří nám věnovali jeden krátký pohled, jiní zírali bez ostychu, dokud jsme jim zase nezmizeli z očí. Charlie se snažil nedat najevo, jak je mu ona pozornost nepříjemná.

Jakmile jsme vstoupily do budovy, splynuli jsme s davem a Charliemu se viditelně ulevilo. Periferně jsem zahlédla, jak mu poklesla ramena. Krátce jsme se rozloučili a vydali se opačným směrem.

Už na konci první hodiny se potvrdily mé obavy. Jakmile jsem vkročila do chodby, objevil se vedle mě. Jeho výraz mi jasně napověděl, o co se pokouší.

,,Než něco řekneš, alespoň mě vyslechni." zaprosil tiše, jako by nechtěl, aby ho kromě mě někdo slyšel.

Věděla jsem, že ignorování nic nevyřeší, přesto jsem vykročila a nasadila svižné tempo. Spoléhala jsem na to, že Dylan bude ve vteřině opět po mém boku.