Happily ever after

-10-

-CHARLIE-

Do pokoje skrz poloroztažené okno pronikly první sluneční paprsky. Párkrát jsem musel zamrkat, abych si zvyknul na světlo. Překvapovalo mě, že jsem spal celou noc, aniž bych se probudil. Chtěl jsem se posadit, ale vtom jsem si uvědomil, že nejsem ve svém pokoji. Pomalu mi začaly docházet události z včerejšího dne.

Verity ještě spala; schoulená v mé náruči. Vypadala jinak. Její uvolněný výraz se tolik lišil od masky, kterou nosila každý den. Působila nevinně, téměř dětsky.

Opatrně jsem jí z obličeje odhrnul pár neposedných pramenů. Trochu se zavrtěla, ale nevzbudila se, a tak jsem dál očima zkoumal její tvář. Centimetr po centimetru. Každý detail. Vždycky mi připadala krásná, ale teď byl pohled na ni přímo dechberoucí.

Dlouho jsem se musel přemlouvat, než jsem se pomalu vymanil z jejího pevného sevření a vstal. Mé tělo okamžitě zaprotestovalo. Nepřekvapilo mě to. Celou noc jsem proležel téměř bez hnutí v jedné poloze.

Zkontroloval jsem mobil, který celou dobu ležel na nočním stolku. Baterie byla téměř vybitá a nabíječka se nejspíš povalovala někde v mém pokoji. Bohužel to nebyla jediná věc, kterou jsem momentálně postrádal.

Co nejtišeji jsem se vykradl z Veritina pokoje. V celém domě panovalo naprosté ticho, z čehož jsem usoudil, že se Bethany ještě nevrátila. Alespoň jsem nemusel vysvětlovat, proč se tak brzy ráno plížím jejím obývákem.

Nasedl jem do Ryleeina auta a otočil klíčkem v zapalování. Ze všeho nejdřív jsem zamířil domů. Naštěstí ještě všichni spali, a tak jsem v tichosti proklouznul do svého pokoje, kde jsem do batohu naházel pár nejdůležitějších věcí a čisté oblečení. Cestou ven jsem z mísy na lince popadnul jablko a s chutí se do něj pustil.

Další zastávka byla u Rylee. Nevěděl jsem, jestli je doma a pokud ano, pravděpodobně spala jako všichni ostatní. Auto jsem tedy zaparkoval na původní místo a klíčky vhodil do schránky, abych si byl jistý, že se v pořádku vrátí k majitelce.

Měl jsem před sebou zhruba půl hodiny cesty, kterou jsem si o pár minut prodloužil v nedaleké kavárně. Zrovna otevřela. Koupil jsem dva čerstvě upečené muffiny, které mi postarší prodavačka zabalila, a opět jsem se vydal na cestu.

V domě bylo stále ticho. Bez námahy jsem vyběhl schody do patra, až mě samotného překvapilo, kolik v sobě mám energie. Už dlouho jsem se takhle necítil. Zatáhl jsem za kliku a nahlédl škvírou mezi dveřmi. Verity pořád ležela v posteli, tentokrát však čelem ke zdi.

Vkročil jsem do pokoje. Když se za mnou dveře s cvaknutím zavřely, zamračil jsem se.

,,Vrátil ses," poznamenala Verity tiše, zatímco si mě prohlížela jasnýma očima. Musela být vzhůru už delší dobu.

,,Nesu snídani." Pousmál jsem se a zvednul ruku s papírovým sáčkem, který jsem položil na noční stolek vedle prázdné sklenice. Při mém odchodu byla ještě z půlky plná.

Nechal jsem batoh sklouznout z ramen na zem a posadil jsem se na postel, odkud mě Verity mlčky pozorovala. Skoro jsem slyšel, jak usilovně přemýšlí.

,,Máš hlad?" zeptal jsem se.

Přikývla a posadila se do tureckého sedu.

Natáhl jsem se pro sáček a podal jí ho. Když vyndala jeden muffin, v očích se jí zajiskřilo. Jakmile spolkla první sousto, opět ke mně vzhlédla a překvapeně zvedla obočí.

,,Ty si nedáš?"

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Ne, jsou pro tebe."

Nic neřekla. Místo toho mi věnovala široký úsměv, který způsobil, že se mi v těle rozlilo příjemné teplo. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že mi tak všední věc jako něčí úsměv dokáže zlepšit den.