Happily ever after

-4-

-CHARLIE-

    Když jsem ráno poprvé otevřel oči, měl jsem chuť je zase zavřít a prospat celý den. Nebo to alespoň předstírat vzhledem k tomu, že nikdy nevydržím spát déle než pět hodin v kuse. Jenže tu byl problém. Vlastně dva; první - máma, která tvrdila, že nesmím zbytečně zameškávat školu, protože pohybovat se mezi lidmi stejného věku, mi prospívá. A druhý - otec. Ten by mě poslal i na konec světa, kdyby měl jistotu, že mu na nějakou dobu zmizím z očí.

    Protože jsem se neměl jak jinak bránit, zavřel jsem se v koupelně na směšně dlouhou dobu, i když mi příprava nezabrala déle než pár minut. Celou dobu jsem při tom hypnotizoval svůj odraz v zrcadle. Nejenže jsem se cítil hrozně, vypadal jsem tak; rozcuchané vlasy, kruhy pod očima a svěšené koutky. Moc často jsem se neusmíval, většinou k tomu nebyl důvod.

    Oběma rukama jsem sevřel kulaté umyvadlo z černého mramoru a trochu se předklonil. Chtěl jsem být svému dvojníkovi co nejblíž, chtěl jsem si prohlédnout každý detail jeho obličeje. Jeho měkké rysy. Jeho špičatý a v porovnání se zbytkem obličeje moc malý nos. Jeho hnědé oči, husté obočí. A téměř neviditelný dolíček na bradě.

    Naklonil jsem hlavu na stranu a on to po mně zopakoval. Zhluboka jsem se nadechl a jeho hrudník se ve stejnou chvíli nepatrně zvednul. Pak jsem se přiměl usmát a byla to ta nejtěžší věc, jakou jsem musel za posledních několik dní udělat. Ale podařilo se. Koutky úst mi pro jednou směřovaly vzhůru. Zase mě napodobil, ale jeho oči pořád zůstávaly prázdné; ta jiskra, která v nich bývala, se už dočista vytratila.

    ,,Charlie! Snídaně je hotová!" zpoza dveří ke mě dolehl mámin zpěvavý hlas. Vždycky po ránu byla takhle optimistická. Věřila, že když člověk vstane dobře naladěný, bude šťastný po celý den.

    Naposledy jsem se podíval do zrcadla, než jsem ze skříňky vyndal plastovou nádobku a vyklepl z ní několik prášků do své dlaně; různých velikostí i barev. Když jsem pak nádobku vracel na původní místo, při pohledu na její ubývající obsah se mi v břiše usadil nepříjemný pocit.

    Zavrtěl jsem hlavou, napil se studené vody a bez problémů všechny pilulky spolknul. Časem si zvyknete. Dokonce i na tu nezaměnitelnou pachuť, která po nich v ústech zůstává.

    Už na chodbě mě do nosu udeřila vůně lívanců a jen nabírala na síle, když jsem o chvíli později scházel po schodech. Otec seděl na svém místě v čele stolu, odkud měl výhled na celou místnost. Před sebou měl otevřené noviny a hrnek s kouřící kávou.

    ,,Dobré ráno, zlato," pozdravila mě máma s širokým úsměvem a vtiskla mi vlhkou pusu na tvář. Dělávala to každé ráno a já neměl to srdce jí říct, že už jsem na to moc velký.

    ,,Dneska sis dal nějak načas," poznamenal otec zpoza novin.

    Pokrčil jsem rameny a posadil se. Na stole přede mnou už ležel talíř plný lívanců, jejichž vůně neustále útočila na můj nos. Máma opět vytančila z kuchyně. V jedné ruce držela džbán pomerančového džusu, kterým mi naplnila prázdnou sklenici, v té druhé javorový sirup.

    Teprve ve chvíli, kdy jsem si do pusy strčil první sousto, jsem si uvědomil, že v místnosti panuje podezřele klidná atmosféra.

    ,,Kde je Dylan?" zamumla jsem s plnou pusou, čímž jsem si vysloužil otcův káravý pohled. Než ale stačil odpověděť, můj bratr se objevil ve dveřích.

    ,,Ale copak, bráško? Stýskalo se ti?" zeptal se jízlivě. Při pohledu do jeho očí mi po zádech přejel mrazivý pocit. Raději jsem sklopil hlavu a mlčky pokračoval v jídle. Měl jsem pocit, jako bych Dylana svými slovy přivolal a v duchu jsem se za to proklínal.