Happily ever after

-5-

-VERITY-

Od chvíle, co jsem po několika letech znovu překročila práh tohoto domu, uběhl přesně týden. A mně tak stačilo pouhých sedm dní, abych zjistila několik zásadních věcí.

Bethany se od doby, co jsem ji viděla naposledy, ani trochu nezměnila. Pořád to byla ta bláznivá mladší sestra mé matky. A co se jejích vztahů týče; nikdy netrvaly déle než pár dní.

Ve škole platilo jen jedno pravidlo, o kterém mě poučil sám Aaron Reed; Co se tě netýká, není tvoje starost. Pokud jste si hleděli svého a nemíchali se do cizích zálěžitostí, neměli jste problém.

A v neposlední řadě; Dylan a Charlie Sinclairovi. Dva bratři, kteří nemohli být více rozdílní - dvě chodící záhady, které jsem se rorzhodla vyřešit.

Tentokrát mě ze spánku nevytrhly noční můry. Zezdola se ozývaly těžké kroky a další zvuky, které jsem v tu chvíli, nebyla schopná rozeznat. Jediná věc, co mi dávala smysl, byla červená blikající kontrolka v mé hlavě.

Chvíli jsem jen tak seděla, napínala uši a čekala, jestli bude následovat další rána. Musela jsem si být na sto procent jistá, že se mi to všechno jen nezdálo.

Mé vyčkávání však netrvalo příliš dlouho. Rychlým pohybem, který jsem měla dokonale nacvičený, jsem vytáhla svou zbraň zpod matrace a bez zaváhání vyskočila z postele. Dřevěná podlaha mě studila do bosých chodidel, zatímco jsem se s pistolí namířenou před sebe blížila ke dveřím.

Vklouzla jsem do chodby a instinktivně se přikrčila. Soustředila jsem se na každý svůj krok. Sebejistě jsem se plížila podél zdi až k zábradlí a ani na vteřinu se nepřestala ovládat. V hlavě jsem měla prázdno, nemohla jsem si dovolit, aby mě cokoliv rozptylovalo. A jen díky tomu jsem ve chvíli, kdy se sklo s hlasitou ránou roztříštilo o zem, zůstala klidná.

,,Do prdele." zaklel tlumený mužský hlas.

Podařilo se mi neslyšeně sejít všech sedmnáct schodů. Zády jsem se opřela o nejbližší stěnu a ještě jednou zkontrolovala, zda je zbraň odjištěná. Zhluboka jsem se nadechla a pak vyrazila vpřed.

Myslela jsem, že se k nám někdo vloupal. Možná se rozhodl pobrat pár cenných věcí, nebo jen tak ze srandy rozbít něčí dům. To, co se ale v obýváku odehrávalo doopravdy, jsem nečekala.

,,Verity!" vypískla Bethany. Jakmile se na mě otočila, její výraz se z provinilého změnil na vyděšený. Její lesklé oči sjely k ústí pistole, kterou jsem na ni a polonahého muže, o kterého se opírala, nepřestávala mířit.

Oběma chvíli trvalo, než si uvědomili, co se děje. Na první pohled bylo zřejmé, že mají oba něco upito. Ale byla to pouze Bethany, kdo se odvážil promluvit.

,,Verity Wheelerová, ty máš zbraň?!" zaječela nepřirozeně vysokým hlasem.

S povzdechem jsem svou devítimilimetrovku odjistila a spustila obě ruce podél těla. Srdce mi zběsile tlouklo v hrudi pod návalem adrenalinu, který ze mě pomalu vyprchával.

,,Odpověz!"

,,Neříkala jsi, že dneska večer nepřijdeš domů?" Namísto odpovědi jsem jí položila vlastní otázku a můj hlas přitom zněl až směšně klidně.

,,Jak jsem mohla vědět, že nejste zloději nebo vyšinutí maniaci, co mě přišli zabít?" pokračovala jsem nevzrušeně. Jako by celá takhle situace byla naprosto normální. Po celou dobu jsem vnímala jen chladný kov ve své dlani a předstírala, že je mou součástí.