Happily ever after

-9-

-VERITY-

    Do konce hodiny zbývalo pár minut. Třídou se nesl pouze hluboký hlas učitele, který svým monotónním výkladem o přípravě iodoformu uspával zbytek třídy. Upřeně jsem sledovala hodiny a vduchu je popoháněla, aby se velká ručička konečně dostala až na dvanáctku.

    Chemie s panem O'Brianem byla moje předposlední páteční hodina a já už se nemohla dočkat, až mě drnčení zvonku posune zase o něco blíž k osvobození. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem nedokázala v klidu vydržet na místě, byla vidina toho, jak se svěšenýma nohama sedím na okraji střechy a hledím na město pod sebou, vlasy mi čechrá osvěžující vánek, slunce prohřívá mé tělo. To všechno společně s Charliem po svém boku mě přimělo k úsměvu.

    Na střeše jsme se scházeli každý den. Povídali jsme si a naslouchali jeden druhému. Někdy nebylo slov zapotřebí; stačilo, že jsme spolu. A právě díky tomu, se z jeho místa stalo naše.

    ,,Slečno Wheelerová." Polekaně jsem zvedla hlavu, když mě pan O'Brian oslovil z čela třídy, čímž mě vytrhl z přemýšlení.

    ,,Hodina skončila, už můžete jít," řekl zjevně pobavený tím, že ještě sedím na svém místě, zatímco ostatní už byli dávno pryč. Rychle jsem si naházela věci do batohu a zvedla se z místa.

    ,,Užijte si víkend, pane O'Briane" prohodila jsem cestou ke dveřím.

    Ještě jsem stačila zaslechnout jeho hluboký smích, než jsem se ztratila v davu, ,,vy taky."

    Na druhém konci chodby jsem zahlédla Trix, jak se založenýma rukama postává před mou skříňkou. Studenti ji obcházeli velkým obloukem, jako by se k ní báli jen přiblížit. Pravděpodobně za to mohl její vzhled; nejenže měla dlouhé vlasy spletené do několika boxerských copů, také její tvrdý pohled a líný úsměv nesly jistou vinu. Přestože působila nepřátelsky, ve skutečnosti taková nebyla.

    ,,Konečně." Protočila očima a nohou se odrazila od skříňky, abych ji mohla otevřít.

    ,,Doporučuju ti, aby sis na dnešek zrušila všechny plány. Jdeme k Rylee, její rodiče totiž ráno odjeli z města, takže má dům na celý víkend pro sebe."

    ,,Dobře, přijdu." Přikývla jsem.

    ,,Teď."

    Nechápavě jsem na ni pohlédla zpoza dvířek. ,,Cože?"

    ,,No, že jdeme teď." Pokrčila rameny.

    ,,Ještě mám hodinu," odvětila jsem a opět se zadívala do temného ztísněného prostoru skříňky. A taky na mě bude čekat Charlie.

    ,,Ale no tak!" její náhlý smích mě přinutil opět vyhledat její oči, ve kterých se pobaveně zablýsklo. ,,Nebo se snad bojíš, že budeš mít problém?"

    Tentokrát jsem to byla já, kdo dal najevo svoje pobavení. Zabouchla jsem skříňku, věnovala Trix krátký úšklebek, než jsem řekla: ,,Dej mi deset minut," a otočila se na patě.

    Ještě na konci chodby jsem v zádech cítila její pohled, pak jsem zmizela za rohem. V tu chvíli zazvonilo na další hodinu. To můj plán trochu ztížilo, přesto jsem ani na chvíli nezaváhla. Snažila jsem se jít co nejrychleji, zároveň tiše, abych na sebe zbytečně neupozorňovala.

    Konečně jsem se zastavila před dveřmi s číslem 313. Zhluboka jsem se nadechla a znovu si v hlavě přehrála slova, která jsem si cestou sem nacvičovala, než jsem třikrát zaklepala a zatáhla za kliku.