Happily ever after

-1-

-VERITY-

Vzbudila jsem se s bolestí, jak se mi tvrdá rukojeť zaryla do zad. Na silnici byl každých pár metrů výmol, kterým se řidič autobusu nestíhal vyhnout, a tak jsem nebyla jediná, kdo tiše mumlal nadávky, zatímco nadskakoval na svém sedadle.

    Z velké cestovní tašky, která od začátku ležela na prázdném místě vedle mě, jsem vytáhla telefon, abych zjistila, že jsem celou cestu prospala. Není divu. Posledních pár dní jsem téměř nezamhouřila oči. Už jsou to skoro dva roky, co mě každou noc pronásledují noční můry. A tohle byla jedna z nich. Neustále mi připomínala den, kdy se mi naprosto změnil život.

    Pár minut trvalo, než jsem se znovu vzpamatovala. A jako vždy, když jsem se potřebovala uklidnit, sjela jsem roztřesenými prsty ke své devíti milimetrové zbrani Smith&Wesson, kterou jsem neustále nosila s sebou. Nejenže mi dodávala pocit bezpečí, ale zároveň mi připomínala, že už nejsem ta plachá dívka s přihlouplým úsměvem a hlavou v oblacích.

    Po zbytek jízdy jsem si čas krátila počítáním svislých a vodorovných čar na sedačce před sebou. A kupodivu to fungovalo. Autobus se zastavil a všichni cestující se začali hrnout ke dveřím, jako by se měly každou chvílí zavřít a uvěznit je tu navěky. Narozdíl od nich jsem nespěchala, a tak jsem počkala, než ve voze zůstanu jako poslední a teprve potom v klidu vystoupila.

    Automaticky jsem zatáhla za spodek mikiny, abych se ujistila, že si nikdo nevšimne boule vzadu na mých džínách. Povolení jsem sice měla déle než rok, ale přesto by většina lidí nereagovala moc přívětivě, kdyby zjistila, že mám zbraň a mohu ji vytáhnout, kdykoliv se mi zlíbí. Proto jsem ji vždy pečlivě schovávala před zraky ostatních. Jediný, kdo o ní věděl, byl můj otec. Kdyby neměl tak vysoké postavení u policie, zbrojní průkaz bych nikdy nedostala.

    Přestože uplynula poměrně dlouhá doba, co jsem ve Woodingdeanu byla naposledy, všechny domy i ulice, které jsem míjela, mi byly povědomé. Mohlo mi být tak jedenáct, maximálně dvanáct, když mi matka ozámila, že si uděláme výlet za tetou Beth.

    Čím blíž jsem byla, tím víc se mě zmocňoval pocit nostalgie. Chtěla jsem se otočit a okamžitě se vrátit do Londýna, ale bylo mi jasné, že to nepřipadá v úvahu. Jediný, kdo mi momentálně zbyl, byla Bethany; bláznivá mladší sestra mé matky, která se většinou chovala jako puberťačka a nebyl na ní absolutně žádný spoleh, jak tvrdil můj otec.

    Už z dálky jsem poznala malý krémový domek s hnědou střechou a velkými okny, ale ještě než jsem se zastavila před dveřmi, rychle jsem svou pistoli zastrčila do tašky, přehodila si její popruh přes jedno rameno a přála si, abych už měla to trapné vítání za sebou.

    Zaklepala jsem. Nic. Nejdřív mě napadlo, že nikdo není doma, ale při vzpomínce na zprávy, ve kterých mi Bethany psala, jak se mě nemůže dočkat, jsem se odhodlala zkusit to ještě jednou. Tentokrát úspěšně. Nejdřív jsem zaslechla hlasité kroky, pak se dveře s vrznutím otevřely.

    ,,Verity!" Vyjekla Bethany a bez varování mi padla kolem krku. Málem jsem ztratila rovnováhu, ale naštěstí moje matka nebyla jediná, kdo po svých rodičích zdědil drobnou postavu.

    ,,Nemůžu tomu uvěřit! Jak je to dlouho? šest let?" ptala se nevěřícně. Pak se odtáhla na délku paží a její tvář se změnila v nečitelný výraz. ,,Vypadáš úplně jako Samantha."

    Chápu, proč to řekla. Opravdu jsem se podobala své matce. Zdědila jsem její krásu, pro kterou by jiné dívky udělaly cokoliv. Nebyla jsem ani malá, ani vysoká. Tlustá, ani hubená. Dlouhé čokoládové vlasy se mi od přírody mírně vlnily a také ostré lícní kosti byly téměř identické s těmi matčinými. Jediné, co jsem měla po otci, byly oči; zářivě modré jako safíry na slunci, až nadpřirozeně krásné.