Happily ever after

-6-

-CHARLIE-

Ve chvíli, kdy jsem překročil práh hlavních dveří, jsem začal litovat, že jsem se raději nezavřel u sebe v pokoji s knihou, jak tvrdila Verity. Jen kvůli ní jsem teď se skloněnou hlavou mířil k velkému bílému autu, okolo kterého postávala celá Dylanova parta.

Všichni se mezi sebou bavili, široké úsměvy při tom zdobily jejich tváře. Čím blíž jsem byl, tím větší pocit nervozity se mě zmocňoval. Věděl jsem, že jakmile si mě všimnou, úsměvy beze stopy zmizí.

Jako první mě zahlédnul Trevor. Vypadal překvapeně. Z koutku úst mu visela cigareta, kterou sevřel mezi prsty, hodil ji na zem a zašlápl černou kanadou. Hned na to mi i Trix věnovala krátký pohled. Její výraz ale zůstával pořád stejný.

,,Charlie?" Rylee překvapeně zamrkala natočenými řasami, když ji ostatní upozornili na mou přítomnost. Pootevřela rty, ale nestačily z nich vyjít žádná slova.

,,Na nic se neptejte," procedil Dylan skrz zuby. Prohnal se kolem mě tak rychle, že bych si ho sotva všiml, kdyby do mě schválně nestrčil ramenem.

Jako poslední se přidala Verity. Na vysokých podpatcích se pohybovala o něco pomaleji, ale za to s takovou elegancí, že jsem nebyl jediný, kdo z ní nedokázal spustit oči.

Zahanbeně jsem sklopil pohled ke svým otrhaným teniskám a má nálada ještě o kus poklesla, když jsem si uvědomil, že jsem jediný, kdo na sobě měl obyčejné tmavé kalhoty, trčiko a džínovou bundu. Nezapadal jsem a nebyl jsem sám, kdo si to myslel.

Všichni se pomalu přesunuli do auta. Lovell na místo řidiče s Rylee vedle sebe. Za nimi seděla Abby s Trevorem a Dylanem, v poslední řadě pak Trix u okna, Verity uprostřed a já na druhé straně.

,,Máš štěstí, že se s námi Jasmine sejde až před klubem, jinak by ses vezl v kufru," poznamenal Dylan tiše, když se na mě otočil přes rameno, zatímco si zapínal pás. Byl jsem na podobné věci od svého bratra zvyklý; slýchával jsem je tak často, že jsem si je po nějaké době přestal připouštět. Opakoval jsem si, že jsou to jen plané výhružky a dokonce jsem tomu začal i věřit, přestože existovala malá část mě, která si nikdy nebyla stoprocentně jistá.

Neuvědomil jsem si, že se auto dalo do pohybu, dokud jsem neodvrátil hlavu k okýnku. Pozoroval jsem ubíhající stromy. Neměl jsem chuť poslouchat začínající konverzaci a už vůbec ne se do ní jakkoliv zapojovat a tak jsem mlčky zíral na zapadající slunce. Tedy až do chvílce, než se mi před obličejem zjevila skleněná láhev a ovanul mě zápach alkoholu.

Zvednul jsem oči k Trevorovi, který mi pohled vyčkávavě oplácel. Rychle jsem zavrtěl hlavou v záporné odpovědi, a tak lahev putovala dál. Přes Abby, která si podle mého názoru v průhledné tekutině smočila jen rty, až k Verity.

Po zbytek cesty jsem pozoroval, jak se obsah lahve rychle zmenšuje. To ale nebyl problém, hned ji totiž vystřídala jiná; tentokrát tmavě zelená s červeným logem. Nebudu předstírat, že se v alkoholu vyznám. Nikdy jsem nepil, protože mi doktoři předepsali léky už v dětsví, takže jsem vlastně neměl na vybranou. Prostě jsem nemohl.

Občas jsem přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdybych byl normální? Kdybych mohl žít život tak, jak opravdu chci? Bez omezování a věčného strachování?

Trhnul jsem sebou, když Rylee bez varování vybuchla smíchy. V ruce držela poloprázdnou lahev a ještě několik minut se její ramena otřásala smíchem. Jsem si jistý, že za střízliva by se takhle nesmála. Rylee patřila k těm dívkám, pro které bylo nejdůležitější, co si o nich ostatní myslí. K těm, které skrývaly, jaké doopravdy jsou jen proto, aby je měl každý rád a záviděl jim jejich dokonalost.