Happily ever after

-7-

-VERITY-

,,Verity! Nad čím zase přemýšlíš?" ptala se mě Rylee vyčítávým tónem. Jako jediná jsem nevěnovala plnou pozornost tomu, co říká. A to se jí nelíbilo.

,,Nad ničím." Zavrtěla jsem hlavou a odvrátila oči od Charlieho, který s tácem procházel mezi plně obsazeými stoly a marně hledal volné místo, kde by v klidu mohl poobědvat.

Bylo mi jedno, jestli mou lež odhalila nebo ne. To poslední, co jsem teď chtěla poslouchat, byla Rylee, která si na něco v jednom kuse stěžovala. Proto jsem nasadila falešný úsměv a po zbytek oběda předstírala, že visím na každém jejím slově.

Ve skutečnosti mé myšlenky uháněly úplně jiným směrem. Neusátle mi vířily v hlavě jako roj otravných včel a ať jsem se je snažila zahnat do kouta sebevíc, ještě jsem to zhoršila. Trvalo mi několik dní, než jsem pochopila, že Charlieho z hlavy jen tak nevyženu. Přesněji řečeno vše, s čím se mi ve své slabé chvilce svěřil.

Teď chápu, že naše problémy toho mají více společného, než jsem si původně myslela. Hlavní roli v nich hrály emoce. Byl tu jen jeden zásadní rozdíl;

Charlie je nedokázal ovládat. Byly tak silné, že často přebíraly kontrolu nejen nad jeho myslí ale také tělem. Zato já měla opačný problém. Emoce spolu s veškerými city jsem zapudila do nejzaššího kouta své duše, kde nade mnou neměly žádnou moc.

Aniž bych si toho všimla, u stolu jsem zůstala sama s Dylanem. Ostatní už byli pryč z jídelny.

,,Počkají na nás venku," prohodil Dylan a jakmile se ujistil, že jsem dojedla, zvedl se ze svého místa. Společně jsme pak opustili jídelnu a zamířili ke skříňkám. Už jsem si dokonce začínala zvykat, že mě neustále někdo doprovází, ať už to byl právě Dylan nebo Jasmine. Jen vyjímečně se stávalo, že bych chodbami Longhillské střední procházela sama.

,,Napadlo mě, že bychom o víkendu mohli zase zapracovat na tom našem projektu." Dylan vykouknul zpoza železných dvířek. I tak jsem mu kvůli hluku na chodbě sotva rozuměla.

Pochopil a obešel skříňku z druhé strany, kde si mohl stoupnout až těsně ke mně. ,,Co v neděli?"

S rukama ztracenýma v přítmí skříňky jsem zavrtěla hlavou. ,,To nemůžu. Slíbila jsem Jasmine, že s ní pojedu do města."

,,Tak v sobotu," nedal se.

Jakmile jsem všechny učebnice vrátila na místo a se zavrzáním zabouchla kovová dvířka, věnovala jsem Dylanovi krátký pohled. ,,Fajn. V sobotu."

,,Skvělé!" má slova ho očividně potěšila; tvář mu zdobil spokojený úsměv po celou cestu ven.

Tam už na nás, jak Dylan tvrdil, čekali ostatní. Jako vždy postávali u zábradlí v malém hloučku a ostatní studenti se jim obloukem vyhýbali. Jakmile si nás všimli, pomalu se vydali k lesu, ale netrvalo dlouho a s Dylanem jsme je dohnali. Společně jsme pak mířili k odstavišti vlaků, kde jsem posledních několik dní trávila téměř veškerý volný času.

Zbytek týdne uběhl překvapivě rychle.

Když jsem se v sobotu probudila, nemohla jsem uvěřit, že už je něco málo po poledni. Dalším překvapením pro mě byl fakt, že jsem se během noci ani jednou nevzbudila kvůli nočním můrám. Takové dny nastávaly jen párkrát do roka a já se až do dalšího večera, kdy jsem opět ležela v posteli a zírala do prázdna, cítila podivně uvolněně.

Po krátké zastávce v koupelně, kde jsem provedla nezbytnou ,ranní' hygienu a převlékla se, zamířila jsem dolů. Už na schodech jsem zaslechla zvuky z kuchyně, z nichž jsem usoudila, že Bethany není sama.