Happily ever after

PROLOG

,,Ano, myslím to vážně. Potřebuju, abys ty kopie odeslal ještě dneska, jinak z toho nebudeš mít problém jen ty, ale celé oddělení," řekla máma tónem, kterého se každý, kdo ji dobře znal, obával. Přestože na první pohled; drobná postava, dlouhé tmavé kadeře a široký úsměv, působila přátelsky, její druhá tvář už tak milá nebyla.

Milovala jsem svou matku, přesto mi občas lezla na nervy, když mě napomínala kvůli příliš hlasité televizi, stále neumytému nádobí nebo pár minutám zpoždění. Jednoduše řečeno; pokud měla dobrou náladu, každý si ji zamiloval. Jakmile se jí něco nelíbilo, bylo lepší se jí vyhnout.

Netrpělivě si přehodila telefon do druhé ruky a s očima upřenýma na chodník před sebou se vyhýbala nerovnému povrchu. Už jsem si zvykla, že nemá cenu, dožadovat se její pozornosti. Když se jednalo o práci, vždy jí dala přednost.

,,Ne, ne, poslouchej mě," o něco zvýšila hlas. Otráveně jsem protočila očima a mlčky pokračovala v chůzi. V tu chvíli mi nepřipadalo divné, že naše jinak přelidněná ulice je prázdná a nezvykle tichá. Jediné, co bylo slyšet, byl klapot máminých lodiček a její čím dál víc podrážděný hlas.

Už zbývalo jen pár domů a byly by jsme doma, s tátou, v bezpečí. Jenže pak se z postranní uličky vynořila vysoká postava. Máma, stále zabraná do hovoru s Jamesem, nepostřehla, že už nejsme samy a pokud ano, nedala to nijak najevo. Možná jí to připadalo normální, zato mě se zmocnil zvláštní pocit, který se mi z žaludku pomalu rozléval do zbytku těla.

Muž vykročil proti nám, ruce zastrčené v kapsách tenké bundy. V duchu jsem si pořád opakovala: nezvedej hlavu, nedívej se na něj, jen přitáhneš pozornost, jako nějaké zaklínadlo. Přesto má zvědavost zvítězila a já krátce zvedla pohled. Naše oči se setkaly, vpíjely se do sebe. Připadalo mi, že ta chvíle trvala věčnost, přitom to nemohlo být déle než pár vteřin. A pak se stalo to, o čem jsem byla přesvědčená, že se mi nikdy stát nemůže.

Muž se z ničeho nic zastavil, jen pár kroků před námi, a s pohledem upřeným na mámu přikázal: ,,dej mi ten telefon a nic se ti nestane."

Oběma nám chvilku trvalo, než jsme si uvědomily, co se děje. Stály jsme vedle sebe, bok po boku a nechápavě zíraly na cizince před sebou.

,,Sam? Samantho! Jsi tam ještě?" z reproduktoru vycházel Jamesův nechápavý hlas.

,,Dej mi kurva ten mobil!" muž netrpělivě zvýšil hlas a vytáhl ruce z kapes. Čepel velkého nože, který držel v jedné z nich, se zaleskla ve světle pouličních lamp a okamžitě tím upoutala naši pozornost.

Máma s klidným výrazem natáhla ruku s telefonem před sebe. ,,Dobře, jen nedělejte žádné hlouposti," řekla. Její hlas se najednou zdál tichý.

,,Neříkej mi, co mám dělat," utrhl se na ní a než pokračoval, popadl přístroj a hodil s ním o nejbližší zeď. ,,Teď," rty roztáhl do malého úsměvu a s nožem namířeným na mě kývl k uličce, ze které před pár minutami vyšel. ,,jděte."

Po krátkém pohledu, který jsme si s mámou stačily vyměnit, jsme ho poslechly. Ale zatímco já se třásla strachy, ona vypadala naprosto klidně. Vyzařovala z ní jakási sebejistota, za což jsem jí obdivovala ještě víc. Za každé situace si dokázala udržet chladnou hlavu.

Muž se zastavil, až když jsme se ocitli na konci slepé ulice, která byla širší, než se původně zdálo. Přistoupil ke mně do těsné blízkosti. Pomalu zvednul ruku, ve které svíral nůž a jeho tupou hranou mi přejel přes rty. ,,Netvař se tak smutně, nesluší ti to."

,,Okamžitě ji nech," zasyčela máma, ale on ji hrubě přerušil: ,,Nebo co? Co mi asi tak uděláš?" ptal se výsměšně. Všem třem nám bylo jasné, že proti němu máma nemá nejmenší šanci. Byl o hlavu vyšší a pod tenkou látkou trička se mu rýsovaly pevné svaly.

Mlčela. Vzpurně se mu dívala do očí, na rtech jí pohrával vyzívavý úsměv, který muže přinutil, aby se ode mě odvrátil a přešel k ní. Jakmile se zastavil, do tváře ho udeřila drobná ruka sevřená v pěst. Nejspíš nečekal, že se některá z nás pokusí bránit. Překvapeně ucouvnul a přejel si silnými prsty po drobné rance, kterou po sobě zanechal diamantový prsten. Při pohledu na rozmazanou krev se zamračil.

Čekala jsem nadávky, křik, ale místo toho se napřáhl a rychlostí blesku jí ránu oplatil.

,,Mami!" Vykřikla jsem a s bušícím srdcem sledovala, jak se její tělo okamžitě sesunulo k zemi.