Happily ever after

-3-

-VERITY-

,,Ne!" vykřikla jsem a s bušícím srdcem, jako bych právě uběhla maraton, se prudce posadila. Tohle byla jedna z mnoha nocí, kdy jsem kvůli nočním můrám nemohla spát. Jakmile jsem zavřela oči, znovu jsem musela přihlížet těm hrůzným scénám. Většinou stačilo jen pár minut, než jsem se celá rozklepaná smířila s tím, že mi několik hodin neklidného spánku bude muset stačit.

S povzdechem jsem se přetočila na bok a přitáhla si peřinu až k bradě. Zírala jsem do prázdna, zatímco hlavou mi výřily vzpomínky na odpoledne strávené s Dylanem. Původně jsem do jeho auta sedla jen pod záminkou utéct Jasmine, ale ukázalo se, že je Dylan jiný, než jsem si při našem prvním setkání myslela. Rozhodně není žádné neviňátko a právě to se mi na něm zamlouvá. Tím nechci tvrdit, že cítím sebemenší potřebu trávit s ním svůj čas, jenže nemám na vybranou, pokud nechci propadnout z biologie.

Ještě dlouho jsem se převalovala ze strany na stranu a snažila se vybavit si každý detail jeho obrovského moderního domu. Viděla jsem pouze obývací pokoj; vysoký strop, pohodlné kožené sedačky, krb, moderní kuchyňský kout, vše sladěné do tmavých barev; ale přesto mě dům ohromil. V životě jsem nevkročila do takového přepychu a teď to vypadalo, že v něm budu trávit dost času. Vzhledem k tomu, že k učení jsme se včera vůbec nedostali, vypracování celé seminární práce nám zabere alespoň pár měsíců.

Neustálé hledání záminek ke zkrácení času mě už omrzelo a tak jsem se pomalu vyhrabala z postele. Cestou do koupelny jsem si protáhla rozlámané tělo, ale ani po tom jsem se necítila zrovna svěží. Naštěstí mě ledová sprcha opět nezklamala. Pár minut pod studeným proudem mě okamžitě probralo. Pak už jen stačilo, abych si vyčistila zuby, vlasy párkrát projela hřebenem a byla jsem připravená.

Dole nikdo kromě mě nebyl. Necítila jsem úlevu, ale mé pocity měly ke zklamání také daleko. Zkrátka mi bylo jedno, zda si svou ranní kávu vypiju sama nebo ne. Hlavní bylo, že mi zbývalo přesně tolik času, abych si ji mohla v klidu vychutnat a užívat si při tom ticho, které v domě panovalo.

Než jsem se nadála, hodiny ukazovaly půl osmé. Byl nejvyšší čas jít, ale místo toho, abych se vydala na cestu, vyběhla jsem schody a zastavila se před dveřmi Bethaniny ložnice. Připadalo mi divné, že za celou dobu nevylezla ze svého pokoje. Hned mě napadlo, že zase zaspala a protože mi připadalo správné ušetřit ji zbytečných problémů v práci, rozhodla jsem se ji vzbudit.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem se natáhla po klice, se z místnosti ozval tlumený stén. Ztuhla jsem, jakmile mi došlo, že je to Shane. Okamžitě mi bylo jasné, co se uvnitř děje. Musela jsem si dlaní zakrýt pusu, abych se nezačala nahlas smát. Potichu jsem se vrátila dolů, popadla tašku a s pobaveným výrazem vyšla z domu. Jedinou záhadou pro mě bylo, jestli se Shane do domu proplížil během noci nebo až ráno.

Cesta do školy trvala něco málo přes dvacet minut. Šla jsem podél hlavní silnice, zatímco kolem neustále projížděla auta a každých pár metrů mě oslepilo ostré slunce. Proto se mi zčásti ulevilo, když mě od kovové brány dělilo jen pár metrů. To jsem ale ještě neměla tušení, co nebo přesněji kdo na mě bude čekat hned za dveřmi.

,,Verity!" Polekaně jsem se otočila za zvýšeným hlasem. Přestože mezi mnou a Jasmine stálo několik dalších studentů, okamžitě jsem si jí všimla. Poskakovala a máchala kolem sebe rukama, aby upoutala mou pozornost, jako by nestačilo, že přitom hlasitě vykřikovala mé jméno.

Rychle jsem se snažila najít únikovou cestu, ale na chodbě bylo příliš rušno. Navíc si Jasmine během několika sekund stačila prorazit cestu až ke mně, takže už nemělo cenu se snažit.