Vyměnný obchod

20.kapitola

"Vzrušuje mě když se bojíš", pronesl a jeho hlas neměl ani špetku psychopatického šílenství. Byla v něm svůdná temnota, kterou jsem nikdy nechtěla pustit do mého nitra. Šílená smyslnost, která mě k němu táhla. Vpíjel se do mě svýma očima a já měla pocit, jakoby mě vázal do řetězů, ze kterých není úniku. Ze kterých nikdy neuteču. Neuteču jemu.

"Opravdu?", šeptla jsem roztřeseně. Zvedl koutek v úšklebku a pak jsem ucítila jeho rty na svých. Ucítila jsem něco, co s Bradem nikdy. Bylo to jakoby jsme k sobě patřili. Zalapala jsem po dechu. Brad. Ihned jsem polibek přerušila a snažila se mu vysmeknout. "Pusť mě!", vyjekla jsem a on to pro jednou přešel a pustil mě. Ihned jsem odešla do pokoje a začala jsem se barikádovat. Před dveře jsem nasunula skříň. Sice to chvilku trvalo, ale tak co. Hlavně, že to bylo. Začala jsem panikařit. Jako bych vystřízlivěla. "Já se líbala s vrahem mého kluka", pronesla jsem potichu a dala jsem si hlavu do dlaní. Proč v tom revolveru nebyli kurva náboje?!

"Jestli si myslíš, že budeš zabarikádovaná v pokoji a trucovat, tak to se pleteš. Jestli do poledne nevylezeš tak poletí dveře do vzduchu", pronesl Jerome za skříní a dveřmi. Jen jsem se zatřásla. Nemám zrovna chuť si ozkoušet nějaký výbušniny. Až se probudím tak ji dám pryč. Moc dlouho mi to asi nevydrží. To jsou celé moje plány. Pořád se boří jak domečky z karet při větru.

"Podvedla jsem svého mrtvého kluka s klukem, který ho zabil", pronesla jsem tiše. "Sice je Brad po smrti a já si můžu dělat cokoliv s kýmkoliv, ale prostě.... Milovala jsem ho a stále miluju", začala jsem vzlykat. Divím se, že mám stále co brečet. "Chci zpátky do Wayne Manoru. Chci zpátky k Bruceovi", pronesla jsem tiše a znovu jsem se rozbrečela. V hlavě mi ale stále kolovala vzpomínka na polibek se zrzavým ďáblem.

**

Ráno jsme ztěžka odtáhla tu skříň a vešla do chodby. Jeroma jsem nikde neslyšela a tak jsem šla do kuchyně, jelikož jsem měla hlad. Doufala jsem, že se včerejšek nebude opakovat. A taky jsem doufala, že mi neublíží. Když jsem zaslechla kroky, mé tělo ztuhlo v děsu co se stane. Ublíží mi?

"Dobré ráno, slečno Palmerová", zapěl jeho hlas bytem a ihned na to se ozval jeho smích. Ztuhle jsem si dále dělala cereálie v mléku. "Je slušnost odpověděť", zavrčel a já se otočila. Opíral se o futra dveří a sledoval mě.

"Dobré ráno", odvětila jsem tiše a sedla jsem si na druhou stranu stolu. Dál od něj.

"Nepamatuji se, že bych ti dovolil jíst", sevřel v dlaních opěrku židle, která byla naproti té, na které jsem seděla. V jeho očích jasně svítilo šílenství. "Asi jsi zapoměla na to, čeho jsem schopný a co znamená poslušnost", zavrčel a z opasku vytáhl nůž. Ztuhla jsem a s bolestivým výrazem jsem na něj hleděla. Přibližoval se ke mně a pak mi dal nůž ke krku.

"Prosím", zašeptala jsem přiškrceně.

"Zvedej se", zavrčel a já se slzami v očích udělala co po mě chtěl.