Vyměnný obchod

21.kapitola

Mé slzy se mísily s kapkami vody, které ze mě oplachovali veškerou krev. Krev, kterou ze mě dostal Jerome. Řezné rány jsem měla na nohách, rukách a i na zádech. Každá kapka vody, která na mé tělo dopadla mě štípala a já doufala, že se z téhle noční můry probudím. Každý pohyb mě opět bolel. Zase jako když jsem sem přišla. Zase mi tolik ubližuje, ale co jsem si myslela? Že kvůli tomu polibku bude hodný, přestane vraždit a budeme další klasický pár jako z románu? A proč nad tímhle vůbec přemýšlím?!

"Vylez už z tý koupelny! Přijedou cvoci", zabušil prudce na dveře ten zrzavý démon, který mě unesl. 

"I Barbara?", zeptala jsem se opatrně. Jeho bušení ustálo. 

"Zkus před ní o něčem ceknout a budeš na tom hůř než teď", zahrozil a, nejspíše, odešel. Pomalu jsem vypla vodu a omotala kolem sebe ručník. Jenom v něm jsem přeběhla do svého pokoje a zavřela se tam. Moc oblečení na výběr jsem neměla a tak jsem si vzala obyčejné legíny a košili, která určitě byla o několik čísel větší. Zrovna když jsem otevřela dveře od pokoje někdo vyrazil dveře. Zděšeně jsem se zastavila.

"Kde je moje zlatíčko?" zaječela osoba a já poznala Barbaru.

"Kurva, Barbaro! Co ty dveře!" zařval naštvaně Jerome.

"Leží" prskla. Opatrně jsem došla do obýváku. "Ahoj mazlíku" přiskočila ke mně. Překvapilo mě její oblečení. Vypadala elegantně. Posadila se a mě stáhla k sobě na klín.

"Není malý děcko" odfrkl si Jerome. To už sem dorazil zbytek.

"A co jako" převrátila blondýnka otráveně oči a dál mě hladila po vlasech. Opravdu jsem si připadala jak domácí mazlíček. Jenže v jejím případě mi to nevadilo. Můj pohled se zastavil na zrzkovi. Vzpoměla jsem si na ten včerejšek. Proč to udělal. Co tím sledoval. Když mi pohled oplatil rychle jsem se odtrhla. Opět mi přišlo, jakoby mě svazoval. Jakoby jeho pohled byli řetězy a ty se čím dál více utahovaly kolem mé osoby. Utahovaly se, abych neutekla. Abych zůstala s ním. Jako jeho hračka. Zalapala jsem po dechu nad mými myšlenkovými pochody. Jestli to, co jsem si právě složila v hlavě byla pravda.... Tak jsem v háji.

"Dlouho jsme nic nepodnikli, takže... Co jít něco hodit do vzduchu" zašklebil se a pak se rozesmál.

"Ona půjde taky?" kývl jeden z nich směrem ke mně. Už jsem zapoměla jméno.

"Jistěže ne" zvolal Jerome jakoby to bylo nad slunce jasné. "Moje hračka přece nemůže přijít k žádné ujmě. Teda může, ale jen mou rukou" dodal a začal se smát. Zděšeně jsem polkla.

"Klid" broukla mi Barbara do ucha a já se přeci jen trochu uvolnila.

"Mám dynamit a i další věcičky, takže vzhůru do akce" zvolal se smíchem a vyskočil na nohy. "Ty" ukázal na mě. "Ty počkáš tady a nic neprovedeš" celý se klepal z toho jak se snažil mluvit vážně. V jeho případě to je hold nadlidský úkol.

"Dobře" řekla jsem jenom. Nevěděla jsem co jiného říct. Nadechl se a jeho výraz se změnil v šílený.

"Jdeme se bavit" zařval a všichni se začali hrnout ven. Barbara je i ve svém elegantním kostýmku následovala. Ve dveřích na mě ještě mrkla a já se usmála. Jsem konečně sama. Co budu dělat?