Christmas Almonds Of Love [CZ]

🎄9🎄

Nastal večer. Oralee zapálila pár svíček a já jsem se zachumlala do deky. Povzdychla jsem si a založila jsem si ruce do klína. „Copak?" strachovala se Oralee. „Vždyť víš." řekla jsem smutně. Oralee se na chvíli zamyslela a pak si pohodlněji sedla. „Nevím jak ti mám pomoci." pokrčila rameny. Znovu jsem si povzdechla. „Nemůžu na to tak rychle! Vždyť se skoro neznáme." brumlala jsem smutně. „Vždyť jsi mi tvrdila, že jste se za ty čtyři hodiny poznali?" popírala má slova. „To ano..." souhlasila jsem. „Jen se bojím, že ke mně necítí to samé. A že... že i kdyby ano, tak stejně odjedu. A už se neuvidíme." smutněla jsem.

Oralee mi neuměla odpovědět. Radši jsem si zalezla hlouběji pod deku a na nic jsem si už nestěžovala. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, popřemýšlet a popřípadě zapomenout...

Za nedlouho jsem z kuchyně uslyšela opět naše přezdívky. Byla večeře. Já jsem ale vůbec chuť k jídlu neměla. Měla jsem plnou hlavu Melvina. Pořád jsem na něj musela myslet. Nevěděla jsem jak přestat. Prostě jsem ho z hlavy nedokázala ani na vteřinu dostat. Jednoduše jsem se zamilovala až po uši. Na stole voněla burrita . Byla to naprostá pastva pro oči a pro nos o to větší. Stoprocentně musela chutnat výtečně, ale já neměla na jídlo pomyšlení.

Sedla jsem si ke stolu a nabrala jsem si trochu zeleniny. Paní Andersonová mi nalila sklenici pomerančového džusu, která mi připomínala léto. Vůbec se mi do jídla nechtělo. Byla jsem myšlenkami u Melvina. Vládlo zde ticho, slyšela jsem tikot hodin. Připomínal mi ten krátký čas. Ten zbylý čas co můžu trávit zde. A pak odjedu a zbydou mi jen vzpomínky a pár vánočních dárků. „Ty nebudeš?" ptala se mě Oralee. Podívala jsem se na svůj talíř. „Ale ano." řekla jsem a nabrala jsem si na vidličku kousek zeleniny vypadlé z tortily. „Tak a dost!"

Překvapeně jsem se dívala na Oralee. „Prostě se teď hned zvedneš a pomažeš za Melvinem." přikazovala mi. Nechápavě jsem na ni zírala. Co to do ní vjelo? Já nemůžu jít za Melvinem! Obzvlášť když je osm večer! „Oralee... To nejde." řekla jsem rozhodně. Paní Andersonová nás pozorovala, očividně nic nechápala. „Nikam nejdu." zakabonila jsem se. „Dělej jak myslíš." zaštěkala na mě. „Ale myslím to s tebou dobře!" mračila se. „Ja tě chápu..." řekla jsem klidně. „Ale ty nechápeš mě!" zvýšila jsem hlas a odešla jsem do pokoje. Po tvářích mi stékaly slzy a já se svalila na postel. V slzách jsem po chvíli neúmyslně usla.