HIS BATTLE SLAVE (Newtmas) [DOKONČENO]

5.

Žádné odpovědi se mi ale nedostalo. Stál beze změny tak, jak ho otec přivedl. Obešel jsem ho a zkoumavě jsem si ho prohlížel. Ani se po mně neotočil.

"Hele, to tě vaši nehledají?" zkusil jsem z něj dostat odpověď na jednu z miliardy otázek. Avšak, k mé smůle to s ním nic neudělalo, natož aby mi odpověděl.

"Tak nic." Vrátil jsem se před něj a odvážně jsem pohlédl do těch hnědých kukadel. "Nevím, co tu budeme spolu dělat, protože já moc bojovat neumím. Po třech dnech chození do juda mi řekli, že mám moc křehké kosti a že si mě na svědomí nevezmou," frustrovaně jsem vydechl a čekal, jestli se třeba nepousmáěje. Nic.

Tohle bude těžký. Hodně těžký.

Ten kluk se náhle otočil zády a šel pryč, což se mě dotklo. Já ho zkouším probudit k životu a on se otočí, jako by řekl, že jsem nudný. "Tak promiň, ale zatím jsem to jen já, kdo se tady snaží!" křikl jsem a běžel za ním. Očividně se ho to vůbec nedotklo. Uchopil jsem ho za rameno a otočil k sobě, "tak už něco řekni!" On se podíval za sebe a pak tam i ukázal. Stála tam malá dřevěná chajda. "Tak proto..." vydechl jsem a věnoval mu úsměv. "Myslím, že si tu cestu k sobě nějak najdeme když už musíme."

Rozběhl jsem se dovnitř a našel jsem kromě klasického skromného vybavení a zásob jídla i vzkaz od otce.

"Milý Newte, rád bych ti zopakoval, že to není člověk. Dávej si pozor. Dal jsem mu základní vychování, ale odteď otěže přebíráš ty. Má větší sílu než ty a proto máš náramek. Stačí se ho dotknout. Za týden pro vás přijedu, tak ať je připravený."

Vzkaz jsem odložil a onen náramek, jež ležel vedle vzkazu, jsem si nasadil. Málem jsem dostal infarkt, když jsem toho kluka za zády spatřil.

Instinktivně jsem si položil dlaň na srdce, "tohle mi nedělej." Chlapec se ušklíbl. Odhodlal jsem se narovinu zeptat. "Ty neumíš mluvit, viď?" Chlapec po dlouhém zvažování zavrtěl hlavou. "Máš jméno?" Chlapec nevěděl, jak odpovědět. "Ten, co odjel s tátou byl Jett. A ty jsi?" Chlapec ihned opět zavrtěl hlavou. "Hmm," promnul jsem si bradu, "co takhle Thomas? Líbí?" Chlapec se znovu usmál a poprvé přikývl.

"Zkus to říct - Thomas," pobídl jsem jej.

"T"

"Jen tak dál!" povzbuzoval jsem ho.

"T... T... ho... m..." bezradně se na mě podíval.

"Je to výborný, Thomasi! Ještě to zkus!"

"T... Tho... ma... ssss," koukal na mě, jakoby se stal zázrak Boží. A taky že možná stal.

"Ještě, Tome! Ještě jednou!" křičel jsem vesele na celý les

"THOMAS!" vykřikl z plných plic.

"Ano! Pecka! Super!"

Natáhl jsem k němu paži, abychom si plácli. Ve vteřině jsem ji měl bolestivě zkroucenou za zády. "Thomasi, pusť!" zaúpěl jsem, než se mnou mrštil o zem. Nemohl jsem popadnout dech a ani to, že mi nedovoloval se posadit mi nepomáhalo. Omylem jsem si ve snaze ho ze sebe shodit zavadil dlaní o nový náramek. Tomovým obojkem prosvištělo zelené světélko a vteřinu na to se už na zemi svíjel v křeči.

Konečně jsem měl šanci popadnout dech. Teprvé potom jsem si všiml následku svého náramku. Tehdy jsem si, klečíc u Thomasova škubajícího těla, slíbil, že už na něj náramek nikdy nepoužiju.