HIS BATTLE SLAVE (Newtmas) [DOKONČENO]

21.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem dostal super dobrou náladu. Neodpustil jsem mu, to ne, ale pocit, že ho znovu uvidím a budu se ho moct zeptat jak se věci mají mi vlil energii do žil.

Oběhl jsem toho idiota a letěl ke vstupním dveřím, kde už postávaly dvě osoby - nějaký cizí člověk, který Thomase držel za vodítko a zdroj mého štěstí osobně.

Usmíval jsem se na Toma, div mi nepopraskaly rty a od muže si převzal provaz. Ten odešel a my jsme se ocitli sami. Bez varování jsem se mu hodil kolem krku.

"Ahoj Newte," řekl bez známky emoce v hlasu.

Odlepil jsem se od něj a zvedl jedno obočí nahoru. "Co je?" zamračil jsem se na něj. "Nejsi rád, že mě vidíš?"

"Jsem."

Poupravil jsem si na sobě tričko, ve kterém jsem ještě před chvílí spal. "Tak proč jsi takový? Víš, slova nic neznamenají, pokud jim nedodáš barvu hlasu nebo třeba úsměv."

Tom tam stál... a nic víc.

"Fakt?" zvýšil jsem hlas a rozmáchl rukama.

Pokusil se o velmi vynucený úsměv, takže mě jen utvrdil v tom, že nemá radost. Copak to pro něj nic neznamenalo? To si nemyslím...

Náhle jsem koutkem oka zahlédl Olivera. "Newtíku, odvedu ho do cely," sáhl po vodítku, které volně viselo a já ho nechal. Zůstal jsem osamělejší, i když jsem tu teď měl Tommyho... Paradox.