HIS BATTLE SLAVE (Newtmas) [DOKONČENO]

18.

Domů jsme se vrátili bez Thomase.

Koukal jsem z okna pokoje na naše město přikryté tmou. Neměl jsem chuť pouštět slzy ven. Nebo ano?

Jak mi to mohl udělat? Vím, že neměl na výběr, ale s jakou chutí se na ni díval... tak se nikdy nedíval ani na mě...

Dobře, první slané kapičky se prodraly ven.

Zahlédl jsem několik párů, jak se k sobě spokojeně tulí, aby jeden druhého ochránili před chladnou nocí. Povzdechl jsem si a složil hlavu do dlaní.

Zatracená zamilovanost. Musím myslet na něco jiného... Zítra je škola a... píšeme. Háhaha!

Zasmál jsem se vnitřně ironickým tónem a utíral slzy do rukávů své mikiny.

Lehl jsem si do postele.

Proč se mi všechno hroutí?

Modlil se, abych přes noc onemocněl a nemusel ráno do školy. Schválně jsem si kvůli tomu otevřel obě okna a šel spát nezakrytý.

Jak já nesnáším školu... a Thomase... Tom... jak teď mám usnout?

...

Už při vystupování z auta, na školním parkovišti, mi na hlavě přistálo rajče. Ano, i když se nacházím na vysoké, nic se nezměnilo. Odstranil jsem jeho největší část z vlasů a se sklopnou hlavou jsem proletěl jako duch školními chodbami přímo do své lavice.

"Noahu, chytej!" zazněl posměšný hlas. Zvedl jsem pohotově hlavu, ale to už mi něčí sešit letěl vstříc. Nestihl jsem uhnout a schytal to do oka.

Můj pohár trpělivosti právě přetekl. Vzal jsem sešit a roztrhal ho na co nejmenší útržky. Bylo mi jedno, čí je.

"A už dost!" zakřičel jsem na celou školu a pevným krokem došel k tomu, co sešit hodil. Hromádku zbytků že sešitu jsem mu hodil k nohám, "doufám, že byl tvůj."

Chlapec mě rukama odhodil dozadu, takže jsem narazil zády do zdi, těsně vedle nástěnky. Napřáhl sevřenou pěst a udeřil jí o centimetr vedle od mé hlavy.

Ve zdi se objevila prohlubeň. "Příště to bude tvoje hlava, ty zasranej snobáku."

Lehce jsem se třásl, avšak jsem to chtěl už vyřešit jednou provždy. "Navážíte se do mě jen proto, že jsem se narodil bohatý? Jak ubohé," zavrčel jsem po třídě.

"Někdo musí," ozval se posměšný hlas dalšího spolužáka, který se jal prohrabávat mojí peněženku.

"Nech to bejt!" vystřelil jsem k němu a peněženku mu hbitě vytrhl.

Paní učitelko, kde jste?

"Aaa, tady chce někdo dostat pořádnou čočku, nepletu se?" ozval se první prokřupávajíc si klouby prstů.

"Šáhneš na mě a povím to otci!" Tuhle výhrůžku jsem neměl rád, ale jako jediná vždy zabrala.

"Třído, posaďte se," vešla dovnitř učitelka spěšným krokem.

"Kdo má aktualitky? ... Ano, Yuzu?"

"Tady Newt začal podporovat zápasy otroků. Viděla jsem ho v televizi."

"Noahu?" naklonila se přes katedru blíž ke mně s nemilosrdným pohledem a stejně tak i mí spolužáci.

"Když jseš bohatej, můžeš všechno," vypadlo z další dívky.

"Baví tě omezovat práva ostatních?" zeptal se mě kluk, který mě šikanoval již od školky.

"C-co?! NE!" začaly se mi potit dlaně. "Mimochodem, ty máš co říkat," zavrčel jsem na něj.

"Tak a dost! Tyrana ve své třídě trpět nebudu! Pomažeš k řediteli. Však on už se postará, aby tě poslali na převýchovu!"

Vstal jsem a posbíral si věci a dál se k odchodu. "Nesuďte, když nevíte," zašeptal jsem, ale jsem si jistý, že to v tom hrobovém tichu všichni slyšeli.