Maze runner 2: Zkoušky láskou [Pozastaveno Lol, Možná Někdy Pokračování Bude]

1

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Newt

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

"Thomasi! Vstávej!" zaječím na Tommyho, který polovinu cesty helikoptérou prospal, aby se vzbudil. Jsem rád, že je schopný po tom všem usnout a dopřát si trocha odpočinku, ale teď se tu střílí a na tvrdo nás vyhazují z létajícího stroje. Všude je chaos a podle toho, co se stíhám dívat, střílí na nějaké splašené tvory, vypadají jako lidi a možná to jsou lidi, ale přes ten písek a obrovský mrak nic nevidím.

Najednou se Thomasovi oči otevřou a já se pro sebe usměji a rychle ho popadnu za ruku a snažím se mu pomoci vstát a rychle se dostat pryč.

"Co-co se děje?" řekne zmateně a začne se okolo sebe rozhlížet.

"Thomasi! Musíme jít!" zakřičím, co nejvíce nahlas, aby mne moje láska slyšela a přes ten hluk, který nás nyní obklopuje. Thomas se mi podívá do očí a seskočí ze stroje a oba se pustíme do běhu na místo, kam nám ukazují. Ostatní už jsou skoro uvnitř a jen se ohlížejí jestli nepotřebujeme pomoci a jestli jsme už na cestě. Thomas se celou dobu okolo sebe rozhlíží a zmateně se dívá na střílející osoby a pak na postřelené věci, jak padají k zemi a ztrácí život. 

Když už jsme vběhli dovnitř všichni nahlas zajásali, ale jediný Thomas začal všechny kontrolovat, hlavně mne, jestli jsme v pořádku.

"Newte, jsi v pořádku?" zeptal se mne pro jistotu, i když mě prohlédl už nejméně pětkrát. Já se na něj usměji a dám mu malou pusu na tvář a následně si ho přitáhnu do objetí. Thomas se usměje a také mne obejme.

"Jo, jsem" odpovím mu, aby se už nestrachoval a my mohli tak začít poslouchat instrukce dospěláků.

Přišel nějaký jejich nadřízený a zavedl nás do místnosti plné jídla a pití. Všichni se okamžitě pustili do jezení, ale Thomas byl jediný, který se jen na jídlo nevěřícně díval. Něco se mu nepozdávalo nebo neměl chuť jíst po tom, co se dneska stalo. Ani se mu nedivím, ale mám hlad, opravdu velký, a když nám to ty lidi dávají zadarmo, tak proč toho nevyužít.

"Tommy, pojď se najíst. Musíš mít hlad. Všichni máme" řeknu mu a on se na mě jen usměje a sedne si vedle mě.

"Jo, je to oprafdu dobfí" řekne Frypan s plnou pusou. Tereza se mu zasměje a ukousne si z kousku kuřete. Thomas se nakonec rozhodne, že si dá také a pustil se do jídla s námi. Já se na něj usměju s plnou pusou, když konečně ukousne první sousto.

Po dobrém jídle nás zavedli do velké místnosti, kde bylo spoustu jiných lidí. Řekli nám, ze nás musí zkontrolovat a udělat pár testů. Jsou to doktoři a podle Thomasova obličeje soudím, že se mu to nelíbí, ale nezbývá mu nic jiného, než spolupracovat a nechat se prohlédnout. Zahlédnu jak Terezu někam odvádějí, ale je mi to nějak jedno, jelikož ji asi berou na nějaké další testy. Ale mému koťátku se to nelíbí, to poznám podle jeho obličeje, který celou dobu sleduje všechny doktory a obdarovává je vražednými pohledy.

Nakonec nás po zdravotní prohlídce pustili za ostatními lidmi, kteří jsou stejní jako my. Jsou to děti, které také utekly a přežily labyrint. Je jich tu opravdu hodně a tím myslím hodně. Přišel sem zase ten jejich šéf a začal číst jména některých přítomných dětí v místnosti. Když byl někdo zvolený, pokaždé jásali. Nechápali jsme proč, ale pak si k nám sedla parta holek a začala nám vyprávět jak to tu chodí. Thomas byl celou dobu jak na trní. Byl napjatý a vůbec neposlouchal, možná to bylo tím, že ještě nepřišla Tereza.

"Tommy, co je to s tebou?" zeptám se starostlivě a všichni se na něj ustaraně podívají.

"Nic" řekl jednoduše a pokračoval v rozhlížení se po místnosti. Dám mu ruce na rameno, abych věděl, že mám jeho plnou pozornost, a když mne jeho hnědé oči zaměří, starostlivě se na něj usměju.