Krev Posvátné

Tajemství

Ale ne... pomyslela si Kirra, mávla křídly a rychle zmizela v mracích, které se jako na povel přihnaly z východu. Letěla zpět rychle, co jí křídla stačily. Sotva mezi mraky pod sebou zahlédla střechu domu Hunterových, už složila křídla k sobě a mířila střemhlav dolů. Na krátkou chvíli draka obalila stříbrná mlha, ta sotva odpadla a vyčerpaná dívka z rychlého letu těžce dopadla na střechu. Málem by její noční vylet byl prozrazen, protože jí podklouzla noha na střešních taškách, a kdyby se nezachytila komína, který byl poblíž, jistě by spadla. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a rozhlédla se po okolí. To už seběhla ze střechy a skočila přesně před zadní vchod. Rychle vklouzla dovnitř, stejně tišše jako při odchodu. Úlevně si oddychla, když vklouzla zpět do svého pokoje. Kel jí viděl. Věděl kdo Kirra je? Přijde na to? Co tam vlastně dělal? Netušila, ale pevně doufala, že její tajemství tajemstvím zůstane.
***
,,Dobré ráno" pozdravila Kirra rodinu když došla do jídelny. U stolu už snídali všichni, kromě Kela. Kirra znervózněla, ale i přesto se usmívala a posadila se ke stolu. Ráno si ještě dala rychlou sprchu, protože les na ní zanechal trochu špíny.
,,Dobré ráno zlatíčko, vyspala jsi se dobře?" zeptal se Vikus a na to Kirra jen přikývla a už do sebe cpala lívanec. Nikdy takové jídlo nejedla, proto pro ní byla ta chuť nová.
,,hmm to je vynikající" broukla mezi sousty.
   Když už do sebe nacpala asi čtvrtý lívanec, do jídelny přišel Kel. Byl rozcuchaný a rozespalý. Na jejich pozdravy jen kývl a řekl;
,,Dobré...". Když procházel okolo rodičů, něco jim pošeptal. Ať se však Kirra snažila sebevíc, nerozpoznala, co řekl. Kel se usadil vedle ní, stejně jako včera. Kirra však poznala, že se něco dělo, protože se Caris každou chvílí zavrtěla. Nepříjemné ticho prolomil Arnold krátkým zakašláním. V tu chvíli se všechny pohledy stočily na Kirru, která měla otevřená ústa, připravená si ukousnout dalšího lívance. Ústa zavřela a lívanec odložila zpět na talíř.
,,Co se děje?" zeptala se nejistě. Bála se.
,,ehm...no...Kirro, my víme kdo jsi, nemusíš to skrývat. Právě proto jsme tě adoptovali." řekl Vikus a tím zařídil, že Kirra zůstala vyděšeně civět.
,,V-vy t-to víte? A-a c-co víte?"koktala.
,,Že jsi napůl drak." odpověděla Caris klidně. Kiře poprvé z tónu jejího hlasu přejel mráz po zádech.
,,Jak to víte?!" vypískla a vyskočila od stolu. Stála tam a hleděla na ně. V jejích očích se zračilo zděšení a zároveň zlost.
,,Je ti to vidět na očích, vždy, když se rozzlobíš, tvé zorničky se stáhnou podobně, jako ty dračí. Do úzké štěrbinky. Jako právě teď." usmál se Arnold, odněkud vytáhl zrcátko a podal ho Kiře. Ta ho nejistě uchopila a pohlédla do něj. Arnold měl pravdu. V jejích žlutých duhovkách byla zornička stažená to štěrbinky, která se postupně začala stahovat zpět do malého kolečka, jak Kirra uklidňovala svůj vztek. Nejistě zrcátko odložila na stůl a přelétla všechny pohledem. Co s ní teď bude? Budou na ní dělat pokusy? Zavřou jí do klece a zkusí, jestli v lidské podobě chrlí oheň? Pomalu začala couvat a přitom nepatrně vrtěla hlavou do stran. Hlavou jí vířil nespočet myšlenek a otázek. Náhle zády narazila do zdi.
,,Neboj se, nikam tě nezavřeme." usmála se Caris, jako by Kiře četla myšlenky a rozhodla se, že půjde za Kirou.
,,Tak co tedy chcete?!" prskla Kirra. Na tuhle rodinu během krátkého okamžiku změnila názor.
,,Víš, tvá pravá matka patřila mezi Lovce..." začala Caris.
,,Vy jste jí znali?" podivila se Kirra.
,,Ano, však byla jednou z nejlepších mezi Lovci!" usmál se Vikus.
,,A co otec?" zeptala se Kirra nejistě.
,,Otec zase patřil do dračího rodu. Měl dračí krev. Byl Draegem. Tak se ten rod nazývá, Draeg. Ale...mezi Lovci a Draegy to už od nepaměti tak nějak jiskří. Což se změnilo v okamžik, kdy jsi se narodila ty. Tím, že se krve těchto dvou utajených rodů spojily, se uzavřel mír. Proto je tvá krev posvátná." Mezitím Caris dokázala dojít ke Kiře a chytit ji za ramena. Když jen zírala a pobírala všechny informace, Caris pokračovala.
,,Když však tvého otce zabili..." vzdychla. ,,Ty jsi se ztratila. Ale teď je čas, abys poznala pravdu. My Lovci, lovíme démony po celém světě, magickém i nemagickém. Proč? Máme jedinečnou schopnost; vidět je. Zatímco jiní lidé a bytosti ne. Jedině další Tajné rody, ale těch moc není. Proto teď odhalíš i svou druhou podobu, v podobě Lovecké krve. Naučíme tě lovit."

*přítomnost*

    Od tohohle zlomového okažiku Kiřina života už uběhl pěkný řádek let a událostí. Dnes je z Kirry světoznámá lovkyně i přes to, že jí je teprve patnáct let. Využívá své míšené krve k co nejlepším výsledkům.
    ,,Hej, Lovkyně, to už jsou pro dnešek všichni?" zeptal se Kel, Kiřin nevlastní, o dva roky starší bratr a zároveň nejlepší parťák na lov. Nepromarnili jedinou noc. Kirru totiž lov přímo unesl. Jakmile zabila svého prvního démona, vzbudil se v ní jakýsi instiknt zabijáka, Lovce. Od doby zjištění tohoto talentu, Kiře většina lidí neřekne jinak, než Lovkyně. Lovkyně se rozhlédla po okolí. Viděla pouze tmou zahalené kmeny stromů. Nikde se nepohl ani lísteček.
,,Snad ano, ale víš jak to bylo posledně; oči na stopkách." Kývla Lovkyně a společne se vydali zpět k domovu.
   Když ušli asi dvacet metrů, Lovkyně náhle zvedla ruku. Sáhla si ke svému opasku, jedním rychlým pohybem vytáhla z pochvy drobnou dýku, otočila se a okamžitě dýku vrhla do temnoty, ze které se o chvilinku později rozlinul bolestný skřek. Lovkyně přišla blíže a naskytl se jí velice známý pohled. Na zemi leželo okřídlené tělo s dýkou zabodlou přímo v srdci.
Temná křídla,
Vlasy havraní,
Chtějí do sídla,
Lovci jim v tom brání.
Tato krátká sloka je jedním z gest Lovců. Kirra vytrhla dýku z těla. Její ostří bylo pošpiněno černou lepkavou hmotou. Démoní krví. Lovkyně jí otřela do trsu trávy nacházejícího se opodál a vyrazila s Kelem po boku domů.
Když po čtvrt hodině chůze dorazili k třípatrovému domu, Kirra dala Kelovi kývnutím tichý vzkaz. Půjde se ještě protáhnout. Všimla si, že ke dveřím přicházela i druhá lovecká skupinka, ve složení Vikuse a Caris. Ta třetí má nejspíše místo lovu rande. Je v ní Jáson, již dospělý, o téměř devět let starší Lovkyň nevlastní bratr a jeho přítelkyně. Také patřila do rodu Lovců. To už Lovkyni začala zakrývat stříbrná mlha a když o chvíli později ustoupila, Kiře se v žilách rozproudila krev Draegů. Bylo pro ní příjemné být takto velký a silný tvor. Silnými drápy se odrazila od země a máchla křídly. Vyletěla nad louku. Zahlédla, jak jí Kel s údivem ve tváři pozoruje. Obkroužila pole před jejich domem a vydala se dál. Přelétala nad lesy a poly. Občas zahlédla těla démonů zabitých jí, Kelem, Arnoldem nebo rodiči.
Když už letěla několik minut, zahlédla jezero, u něhož vždy ráda sedává, když chce být sama a vzpomíná na časy, kdy se ještě sama toulala lesy, bydlela na stromě v chatrči sbité z několika prken a tajně kradla na trzích ve městě těm, co měli přebytek a úbytku si ani nevšimli. Dnes však u jezera nepřistála, nýbrž se u něj líbaly dvě postavy. Poznala svého staršího bratra a jeho přítelkyni. Po dračím způsobu si pobaveně odfrkla a rozhodla se letět domů.