Krev Posvátné

Na rozhraní

,,ne Kele, víc pro ní udělat nemůžeme. Teď je to její boj." řekl smutně Arnold, oba smutně pozorujíce spící dívku. Už několik dnů je v bezvědomí, od doby co se dostala domů a její tělo bojuje s nedostatkem krve, k tomu otrávené. Kel se stále motá okolo ní a obývák téměř neopustil. Stále se ptá a přemýšlí, jakou má šanci na to, že se probudí.

Celé její tělo zužovala bolest a strach. Po celém těle jí z ran vytékala krev. Také z ní trčel nezpočet jedem napuštěných šípů. Všude okolo byla tma...prázdnota. Náhle se z té nicoty vynořil Démon. Kiře někoho připomínal, ale jako by měla zastřenou mysl. Stál rovně. Křídla měl přesně složená u těla. Byl oblečen do saka. Černé vlasy měl učesané na jednu stranu. Ruce měl za zády. Díval se na Kirru svýma černýma očima. Poté poklekl na jednu nohu, jednu ruku dal před svůj hrudník, takže Kirra viděla jak zatáhl své drápy. Nejdříve pohled sklopil, ale poté pohlédl Kiře opět do očí.
,,život nebo smrt?" zamumlal. V tu chvíli se hořce usmál a odhalil tak dvě řady ostrých špičatých zubů. Jeho černá opeřená křídla se změnila na dračí a vlasy se mu rozcuchaly. Z očí mu zmizela zornička i duhovka, zato mu z nich začal vytékat černý sliz. Drápy se mu prodloužily a vyrostly i na kloubu křídla. Zase si stoupl, to už z temnoty začaly vycházet desítky dalších znetvořených Démonů. Bylo jich tolik, že hustý dav stvoření Lovkyni oblíčil. Ale tentokrát Kirra nebyla lovec, ale kořist. Vyčerpaně padla na kolena. Pomalu jí trýzní jed a krev stále ubývá. Až skoná, její tělo bude roztrháno na kousky stovkami Démonů. Tohle už ale nejsou Démoni, tohle je nová rasa Démonů... Monstra. Pomalu se začali přibližovat ke Kiře.
,,teď si říkáš, že ten Draeg měl pravdu, že ano?...doba se mění a s ním i zbylé podřadné rasy, že? Ze štvané zvěře se stanou Monstra na lovu a z lovců se stane kořist" zasýpalo jedno Monstrum. Z jejich úst začal vycházet stejný sliz jako z očí.
,,dávej si pozor!" zasyčelo další Monstrum.

Temnota...noční můra...strach, bolest, utrpení...krev, rány, jizvy...smrt...

Kirra se s trhnutím probudila. Všchna ta temnota a bolest byla ty tam. Viděla však rozmazaně. V povzdálí slyšela hlasy...znala je, ale nedokázala je rozpoznat. Její mysl byla zastřená jakousi mlhou, která pomalu mizela. Pak uviděla siluetu, vedle ní. Zběsile mrkala a snažila se zahnat mlhu, obklopující její hlavu.
,,K...Kele...?" vydechla chraplavým hlasem, když mlha mírně polevila a hlasy se zdály být blíže. V jejím krku to bylo, jako kdyby jí do něj někdo strčil kopřivu. Rozkašlala se. K ústům jí silueta přiložila něco studeného...byla to sklenice s vodou. Pomalu si uskrla, pak se napila jednoho doušku...pak dalšího...pila, až do sebe nalila celou sklenici. Pila se zavřenýma očima, když je však zase otevřela, už zase viděla ostře, slyšela pouze jeden hlas, který patřil chlapcovi, klečícímu u pohovky, na které ležela.
,,Lovkyně, Lovkyně jsi v pořádku? Už je to v pohodě? Klid, počkej zůstaň ležet, jsi zraněná. Chceš další sklenici?" Kel na ní mluvil jemným, krásným hlasem. Kiře se však před očima na chviličku zobrazilo Monstrum, nová generace Démonů chystající se zabít všechny Lovce. Jemně zavrtěla hlavou, mírně si poposedla a opřela se lokty. Měla prázdný výraz a svému nevlastnímu bratrovi nevěnovala pozornost.
,,měl pravdu. Je konec. Pro ně začátek a pro nás konec, chápeš? Už nejsme lovci, už nejsme ti silní, to oni jsou silní, to oni mě lovili, to oni mě chtěli dostat!" mluvila, skoro až křičela nepřítomně. Kel na ní mluvil a snažil se jí uklidnit. Když jí položil ruku na rameno, ucukla sebou a zakřičela. To přilákalo zbytek rodiny. Kirra se schoulila na pohovce do klubíčka a zakryla si hlavu.
,,Kirro, klid už je to v pohodě, no tak, Lovkyně, už je to dobrý." mluvil dál Kel. Pak Kirra vykoukla. Když spatřila známé tváře rodiny, svaly na jejím těle povolily. Pomalu se posadila, pak všechny obejmula. Když je pustila, její výraz mluvil za vše. Chystá se jim říct něco smrtelně vážného.
,,Draeci mě unesli. Chtěli mě držet ve svém sídle. Měli nesmyslné ale i chytré důvody. Chtěli, abych tam byla, protože pro nás, Lovce, už není v tomto světě bezpečno. Nastala nová doba...Démoni se vyvinuli. Už to nejsou ta téměř neškodná černá, vcelku tupá okřídlená stvoření, ale stvůry. Monstra. Staví si obrovské základny. K mému neštěstí jsem nad jedním přelétala a oni...poznali, že jsem to já. Že mám Loveckou krev. Vycítí Lovce na snad kilometr daleko. Propukl boj. Démoni,...tedy Monstra se na mě vrhla ze země i ve vzduchu. Drápy, zuby, nože, šípy, bodce, jed,...jediné, co mě zachránilo, byl oheň. Jakkoli hluboká rána, klidně skrz na skrz je nezastavila..." dořekla Kirra. Po celou dobu se jí třásl zadrhával hlas, hnaly se jí slzy do očí. Ruce zatínala v pěst. V očích se jí přehrával ten strach, bolest, hrůza, již zažila.