Krev Posvátné

Doupě

   Slunce už zapadlo. Dívka, už odpočatá , nalezeným kamenem brousila své dýky.
,,můžeme vyrazit?" řekla nezaujatě, prohlížejíc si blyštící se ostří nože.
,,uhm...asi jo." odpověděl Kel. Kirra si sbalila své zbraně do brašny, kterou měla s sebou a v dalším okamžiku už na louce stál mohutný černý drak. Pomohl Kelovi nasednout a v mžiku vyrazil k nebesům. Letěl klidně. Měli celou noc. Kel však netušil, jak Kirra ví, kam letět. Ona však podle všeho ano. Už od poledne je taková zamlklá a stále vyhlížela jedním směrem. Směrem jejich letu. Ona je totiž cítí.
***
Kirra náhle zůstala stát ve vzduchu. Měsíc už se přehoupl na zpáteční cestu, když se před Kirrou a Kelem objevila vysoká skála s jeskynním vchodem. Byl poměrně velký. Kirra se přichytila drápy na skále těsně nad vchodem, takže Kel seskočil na římsu. Kirra se proměnila a dopadla kousek od něj.
,,jsme tady" pravila tišše.
,,jseš připravena?" zeptal se Kel téměř bezhlase.
,,uhm, a ty?" přikývla.
,,ano" zašeptal Kel a společně vyrazili do temných útrob jeskyně. Nevěděli, co mají čekat. Něvěděli, zda-li ještě někdy uvidí denní světlo. Nevěděli nic a i přes všechnu snahu jejich zdravého odporujícího rozumu, vešli do temnoty skal.

   Jejich kroky se rozléhaly tmou a odrážely od stěn. Poslední kousek světla už zmizel v dohledu, jak šli hlouběji jeskyní. Nebylo slyšet nic, kromě jejich kroků a ztěží zakrývaného zrychleného dechu. Kromě krátkého syknutí a téměř slyšitelnému šustění. Šustění křídel a sykavý povel k chycení dvou vetřelců. Démoni jsou tady.

    Kousek před dvojicí Lovců se ve tmě objevila okřídlená silueta, se zlověstným úsměvem na tváři, takže byly vidět jen jeho mírně prodloužené řezáky, v jeho bělavém úsměvu. Ač to bylo opravdu děsivé, Kirra strach neměla. Další generace tohoto rodu, jenž se jí zjevuje ve snech, vypadá mnohem děsivěji. To už ji však něčí chladné ruce popadly za zápeští a za zády Kiřiny i Kelovy ruce svázali. Oni se nechali. Nevzpouzeli se. Věděli, že se nedostanou do hnízda Démonů jen tak, jako že by si tam nakráčeli a sdělili jim jejich plány. Věděli, že nejsou vítaní hosté. Věděli, že teď a tady můžou oba zemřít.

    Skupina čtyř Démonů je pohnala k chůzi. Vedli Lovce hlouběji do skály, směrem k jejich hnízdu. Teď už by dokázal sám najít hnízdo i Kel. Také už cítil jejich odporný pach, jejich temnou krev. S jejich loveckým pudem to pěkně házelo. Kirra i Kel měli nutkání je zabít. Měli nutkání jim utrhnout křídla. Ale neudělali to, kvůli jejich plánu. Kvůli nim. Kvůli jejich budoucnosti.
***
    Po poměrně dlouhé době chůze a bojem s Loveckým pudem, oba Lovci v doprovodu čtyř Démonů dorazili na konec spletitých temných chodeb. Za celou cestu nikdo nepromluvil. Teď stáli před jejich cílem. Ohromeni jeho velkolepostí a krásou. Teď stáli před hlavním hnízdem Démonů.
    Před nimi se tyčilo obrovské moře vysokých, i nižších věží, hrající mnoha barvami, které se jen hemžily Démony. Byl to velký komplex v obrovské jeskyni. Bylo tam mírně šero, ale i tak, na jeskyni tam bylo poměrně dost světla. Na příchozí skupinu bylo upřeno mnoho pohledů černých očí. Od některých Démonů na ulici před nimi se začalo ozývat varovné syčení, které neustalo, dokud jeden ze čtyř Démonů vedoucí Lovce nepředstoupil blíže k davu a hlasitě nezasyčel. Pak bylo hrobové, slyšeli by jste i špendlík dopadnout na zem.

Čau lidi! Rozhodla jsem se, že odteď budu psát kapitoly průměrně okolo 500ti slov, protože nemám čas psát, ale zase těch pár lidí co tohle čtete, nechci nechat čekat měsíc než vyjde nějaká kapitola. Slibuju, že příště už to bude akčnější (snad).

Mějte se, Stormina S. K.✌️