Krev Posvátné

Čas vypršel

,,Otče," dětský hlásek se rozezněl po temném domě. Jen skrze malá okna dopadala dovnitř občas záře blesků bouře, jež venku zuřila a vytvářela tak, společně s vrzáním starého, ztrouchnivělého dřeva, hororovou atmosféru. Malé dívce nemohlo být více, než čtyři roky. V bílé košili, která jí sahala pod kolena, doběhla k vysoké zamračené postavě. Její bosá chodidla tišše dopadala na nepravidelná prkna téměř celou chodbou. Havraní vlasy se jí už teď pohupovaly téměř u pasu a tvořily tak její dětskou tvářičku s očima barvy divoké bouře ještě roztomilejší i teď, za temné noci.

Holčička obejmula svému otci paži. Oba si moc dobře uvědomili, v jaké jsou situaci. Jejich dům obklopila ohavná stvoření, která už Kirra dříve párkrát zahlédla. Když se na ně ptala otce, odpověděl, že si jich nemá všímat. Že to jsou zlá, prázdná stvoření, jejichž život nemá význam. ,,Co od nás chtějí?" zeptala se tišše a vystrašeným pohledem se podívala do žlutých očí jejího otce. Ten si k ní přidřepl a věnoval jí pohled, který vykazoval tolik emocí, až to k tomu mohutnému člověku se zamračenou tváří nesedělo. ,,Kirro," začal mluvit svým hlubokým hlasem ,,jednou pochopíš. Teď se schovej. Až ti řeknu, utečeš. Je jedno kam, hlavně někam do bezpečí. Já se pro tebe vrátím." věnoval dívce smutný úsměv a uchopil do objetí. Pak se opět postavil a odvedl svou dceru do sklepa. ,,Posaď se sem. Až mě uslyšíš, běž, nezastavuj se. Najdu tě, věř mi." poté dívce vtiskl do dlaně malou krabičku, věnoval jí ještě jeden emocionální úsměv, pohladil jí velkou dlaní po vlasech a pak odešel. Nechal jí tam v těsné sklepní místnosti bez oken, zahalenou tmou.

Začaly se ozývat chraplavé zvuky. Věděla, od koho, nebo spíše čeho pochází. Posadila se ke dveřím sklepa a zády se o ně opřela. Se zakloněnou hlavou naslouchala zvukům boje, jež probíhaly v domě. V jejím domově. Z očí jí začaly téct slzy. Bála se. Její tělo se klepalo. Zpod dveří začala vytékat horká tekutina se železitým zápachem. Její tichý nářek se přeměnil v hysterický pláč, když uslyšela křik jejího otce. Nevěděla, jestli to je to znamení, ale i přesto se zvedla z kaluže krve a v záplavě slz sáhla na kliku.

    Chtěla ven. Temnota, jež jí svírala na krátkou chvilku ustoupila, když oblohu kdesi venku proťal blesk. Ten samý blesk jí odhalil scénu před ní. Skrze nedootevřené dveře viděla okřídlená těla, ať už ležící na zemi, potřísněni černou krví, nebo stojící, obklopujíc jejího zraněného otce. Bojoval z posledních sil. Jednomu stvoření daroval ránu do tváře, dalšímu zase do břicha. Z jeho vlastního trupu tekla rudá krev. Otec Kiře daroval jeden vystrašený pohled.
,,No tak běž! Zmiz odsud!" zakřičel hlubokým, oslabeným hlasem.

   Kirra se oklepala a co nejrychleji to šlo, vyběhla ze dveří od sklepa a běžela podél zdi ke vchodovým dveřím. Byly otevřené, vítr jimi pronikal do domu a přinášel tak chladné kapky na dřevo. I nebe plakalo. Kirra vyběhla do temné noci, její slzy splynuly v jedno, společně s chladným deštěm.

   Něco jí říkalo, že se nemá otáčet. Přesto jí to nedalo a v běhu pohlédla za sebe. Jen, aby viděla, jak jeden z Démonů ve stínu domova dýkou podřezává jejímu otci hrdlo.