smrtící stroj {Valdangelo}

2°

Leovým největším přáním bylo, aby do něj Nico přestal neustále rýt.
Neustále měl nějaké poznámky o jeho neschopnosti nebo si to Leo jen tak vykládal.

Zase byla noc, dvacet čtyři hodin uplnyulo od té strašlivé pohromy a Leo nemohl spát. Vnitřnosti ho tížily, měl pocit, že se postelí propadá až do podsvětí. Zhluboka si povzdechl. Na tvářích cítil slzy, tak dlouho je zadržoval, že už to déle nezvládl.

Nikdy nebyl ten typ člověka, který by brečel, dával najevo svůj smutek, ale všechno to na něj dolehlo ve špatnou dobu.
Moc si přál vzít čas zpátky.

Do srubu vešel Nico, Leo se rychle otočil hlavou ke zdi, aby nespatřil důkaz jeho slabosti. Nepotřeboval, aby se mu posmíval někdo další. Leo poslouchal šustění, jak si Nico sundával tričko. Slyšel jeho kroky po pokoji, nadávání a přikrývání peřinou.
,,Dobrou, Valdezi."
Jeho hlas Lea vylekal, rozhodně by nečekal, že se něco takového stane. Vzalo mu to dech z plic, nebyl schopný říct jediné slovo.
,,Vím, že nespíš, Ohniváku."
Pořád mlčel, věděl, že jakmile promluvi, Nico pozná, že brečel. V duchu klel jako trénované Hermovo dítě.
Nastalo ticho a Leo si mohl oddechnout, že Hádův syn nic netuší.

,,Víš, je strašně zvláštní tady někoho mít. Jsem zvyklej na to být sám, chtěl jsem vědět jaký to popřát někomu dobrou noc a on ti to oplatí. Sice nevím jak může být noc poloboha plná strašlivých snů dobrá, ale je to slušnost. Taková ta jistota, že tu nejsi sám. Ale jen si mlč, Valdezi. Ono je totiž občas lepší mlčet."
Leovi po celou tu dobu bušilo srdce jako splašené, nikdy neslyšel říct Nika něco tak dlouhého, navíc ho mátlo, že na něj nevidí.
Byl si skoro jistý, že se oči Hádova syna dívají jeho směrem.

Přitáhl si peřinu víc pod bradu, utřel si oči a znova si povzdechl. Nastala první noc ve srubu, kam nepatřil s klukem, od kterého nikdy nevěděl co čekat.
,,Dobrou noc."

A/N
Prohlubujem vztahy, polobozi moji >*<