smrtící stroj {Valdangelo}

1°

Nico propaloval Hefaistova syna pohledem, nechtěl, aby mu jeho srub někdo okupoval, navíc tenhle rádoby vynálezce, který zapálil ten svůj.

,,Fakt nechápu, proč tě museli strčit zrovna semhle. Diův srub je volnej, Héřin, Artemidin, u Dionýsa je jen jeden člověk, u Niké taky nikdo a oni tě stejně musí šoupnout sem."
Nico čekal nějakou hloupou urážku, ale žádná nepřišla, nikdy žádná neměla přijít.

Leo jen mlčky seděl na protější posteli a snažil se nerozbrečet. Pořád měl před očima tu dnešní strašlivou noc, všude křik a oheň. Nemohl to dostat z hlavy, zvlášť to, že to byla jeho vina. Musela být, protože jako jediný vyvázl zdravý, jako jediný si stavěl dlouho do noci u svého nového stolku jménem Stanley.

Byl na tom tak špatně, že se přistihl, jak si přeje, aby ho Nico pochopil. Nějak ho utěšil a zastal se ho. Jakkoliv.

Než se oba stihli ještě nějak pohádat, začal Leo sestavovat další ze svých malých strojků, které vytvářel, když nevěděl, co si počít.

Za chvíli vzlétla k obloze maličkatá helikoptéra.

,,A nechtěl by sis jít hrát třeba ven, Valdezi? Já na ty tvoje blbosti fakt nejsem zvědavej, navíc, nocovat u mě ve srubu je jedna věc, trávit tu čas je věc druhá."

Nika napadlo, že zřejmě bude něco špatně, protože Leo pořád mlčel, i přes všechny své vtipy, nyní mlčel jako hrob.
Na Hádova syna se ani nekouknul a s hlavou sklopenou odešel pryč ze srubu.

Nikovi to bylo jedno, alespoň se ho zbavil, nepotřeboval mít na krku kdovíjakého ohnivého poloboha.

A Leovi bylo do breku, dokonce ani Hádův syn ho nechtěl mít u sebe, nikdo. Byl všem naprosto ukradený, což ho ničilo stejně, jako plameny zničily jejich srub.
Udělal z dvanácti dětí bezdomovce a byla to jeho chyba.

Zatnul zuby a sednul si pod jednu z mnoha borovic v lese. Nemohl brečet, ne teď, nebyl na to čas. Nikdy na to nebyl čas.

A/N
Komentujte, zlatíčka💙