~ Moje chyba ~ HP ✔️

🔵1🔵

I don't want this to break you,
but I've got no one else to talk to...

Zaklepala u jeho dveří. Otřela si slzy, aby nevypadala tak uboze. Dlouhou dobu se nic nedělo, pak se dveře otevřely. Remus byl očividně překvapený, když Pansy uviděl. Ona sama by to od sebe taky neočekávala. Už ho v životě nechtěla vidět. Musela ale polknout svou hrdost, nic jiného jí nezbývalo, nikoho jiného už neměla.
,,Já..." řekla a odmlčela se, ,,...nemám kam jít." Remus ani chvíli neváhal, popošel k Pansy a převzal kufr, který držela v ruce.
,,Pojď dál," pravil jemně. Počkal, až Pansy vstoupí do jeho domu, zavřel dveře a zamkl. Nejistě postávala v chodbě, zatímco Remus odnesl její zavazadlo do obývacího pokoje. Vrátil se k ní a zahleděl se do jejích velikých hnědých očí. Nikdy nebyla tak křehká jako v tuto chvíli. Opatrně k ní natáhl ruce, Pansy sebou trochu trhla, ale pak se uklidnila. Důvěřovala mu. Svlékl jí promočený kabát a pověsil ho na věšák. Teprve když se otočil zpátky k ní, došlo mu, co má na sobě. ,,Ty sis ho nechala?" zeptal se. Pansy cítila, jak jí rudnou tváře, jak se jí do obličeje žene krev a plá.
,,Je to můj oblíbený svetr," odpověděla. Remus se musel trochu pousmát, i když to v něm ve skutečnosti vzbuzovalo veliký smutek.
,,Sluší ti víc než mně," uznal. Byla doopravdy nádherná, vždy se mu líbilo, když nosila jeho oblečení. Zbožňoval ji v jeho košili, miloval ji ve svém tričku... Svetr připomínal jejich největší chybu - jejich konec. Byla tím nejkrásnějším neštěstím, které ho potkalo.
,,Sluší mi víc, protože jsi k němu nenosil sukni," zažertovala Pansy nešťastným hlasem.
,,Pravda, pravda," řekl a vrátil se k Pansy, klekl si a rozvázal tkaničky na jejích polobotkách. Vyzul ji, Pansy se zastyděla, tohle by přece měla zvládnout sama... Remus se ovšem tvářil, jako kdyby to byla samozřejmost - postarat se o návštěvu s otcovskou starostí. Odvedl ji do obývacího pokoje, usadil ji na pohovku a promrzlé nohy jí přikryl dekou. ,,Udělám ti čaj a tousty," informoval ji. ,,Musíš být vyhladovělá." Pansy se pokusila o vděčný úsměv, ale věděla moc dobře, že to nevypadalo jako úsměv.

Podal jí hrneček, chytila ho do prokřehlých prstů. Tousty položil na stůl.
,,Posaď se, prosím, vedle mě," požádala ho Pansy. Remus zaváhal, ale nakonec její žádosti vyhověl. Chtěl jí být nablízku, ale zároveň se toho obával. Už jednou si ji pustil blíž k tělu než měl... Pansy usrkla čaje. Ruce se jí třásly, Remus vzal hrneček a dal ho vedle toustů na stůl.
,,Vyprávěj," pobídl ji. Nechtěl ji do mluvení nutit, pouze jí nabídl, aby se mu svěřila se svým trápením. Tak trochu tušil, co se stalo. Přece jen nebyla jediným člověkem, kterému válka změnila život.
,,Rodiče byli zapleteni do... Bohové, je to tak hrozný..." zavzlykala, ale slzy jí netekly. I ve chvíli, kdy by měla být slabá, si dokázala udržet aspoň iluzi klidu a vyrovnanosti. ,,Půjdou před soud, zavřou je do Azkabanu. Přišli k nám domů, na nic se neptali, zadrželi rodiče... Vzali nám všechno, nesměla jsem zůstat v našem sídle. Řekli mi, že si můžu sbalit pár věcí a pak vypadnout. Musím ti říct - i když jsou to vykonavatelé ,,dobra", nemají žádné vychování. Nedovolili mi se s rodiči ani rozloučit."
,,To mě mrzí," řekl pouze Remus, protože věděl, že všechna další slova by zněla jako klišé.
,,Všichni se ke mně otočili zády. Nikdo nechce mít nic společného s dcerou smrtijedů."
,,Ty jsi to věděla?" zeptal se Remus. Pansy ze sebe vydala něco jako smích.
,,Ne. Mimochodem... Byl by v tom rozdíl? Jsou to moji rodiče... Miluju je a milovala bych je, i kdybych to věděla," řekla naprosto upřímně. Remus ihned pokýval hlavou.
,,Já vím, odpusť. Chápu tě," pravil kvapně. ,,Asi se tvoji známí bojí, že by se na ně potom špatně koukala společnost."
,,Kouzelné," pronesla znechuceně Pansy. ,,Všichni se chovali stejně jako moji rodiče, všichni říkali stejné věci jako moji rodiče, nikdo nebyl hrdina... A teď? Teď jsou ještě větší zbabělci než bývali. Kam vítr, tam plášť. Posluhovači vítězného týmu."
,,A ty?" otázal se Remus. ,,Na které straně jsi ty?"
Pansy se zahleděla do Remusových očí. ,,Nestojím ani na straně dobra, ani na straně zla. Ale vždy jsem stála při tobě, to pro mě bylo dostatečné a dostačující stanovisko," odvětila.
,,Chtěl jsem stát při tobě," zašeptal bez rozmyšlení Remus a sám se podivil nad tím, jak lehce se prořekl a přiznal tím i své provinění. Pansy se posunula blíž k Remusovi a položila si hlavu na jeho rameno.
,,Je mi zima," vysvětlila. ,,Ty hřeješ."
Remus ji jemně objal kolem pasu a přitiskl ji k sobě blíž.