~ Moje chyba ~ HP ✔️

🔴8🔴

Pansy neměla svůj den. Něco se chvělo ve vzduchu, měla na to šestý smysl. Došla si pro skleničku s vínem, ale když se vracela do obývacího pokoje, sklenka jí vyklouzla z ruky. Spadla na zem a rozbila se, víno se rozlilo. Pansy zavřela oči a pronesla: ,,Do hajzlu!" Když se podívala před sebe, už za ní mířil Remus.
,,Vždyť se nic nestalo," pronesl poklidným tónem, máchl hůlkou a všechno zmizelo. Pansy to ale vůbec nepomohlo. Nešlo o víno. Nešlo o skleničku. Nešlo o to, že bylo jednoduché tu škodu napravit. Promnula si oči, aby získala aspoň trochu síly. Remus sáhl do zadní kapsy svých kalhot. Vyndal tabulku čokolády a natáhl ji k Pansy. ,,Dej si. To ti pomůže." Pansy dětinsky plácla rukou do jeho čokolády a ještě víc dětinsky řekla: ,,Pro tebe nic není problém, co?"
,,Děje se něco?" zeptal se Remus starostlivě. Pansy se málem rozplakala. Nemohla mu říct, jak jí vadí, že ji nemá rád. Tak ráda by všechno vykřičela do světa. Ale nemohla! Nesměla mu povědět, že si všimla změny v jeho chování a té vůně, která jednoho večera obývala koupelnu... Ten ženský parfém.
,,To pověz ty mně. Děje se něco?" opáčila vysíleně. Remus zavrtěl hlavou.
,,O ničem nevím," řekl. Nebyl dobrý lhář, ale Pansy tomu nedokázala čelit, ještě ne.

Leželi vedle sebe v posteli. Remus si četl, Pansy ho pozorovala. Poté, co jí vlastně mezi řečí pověděl, že ji bere jen jako holku na sex, se divila jeho chování. Proč ji nechával, aby u něj byla přes noc? Ostatní muži vždycky své milenky vypakovali... Možná byl skutečně hodný a nechtěl ji ranit, napadlo Pansy. Což bylo paradoxní. Uvedl ji v omyl právě díky tomuto samaritánství. Kdyby s Pansy zacházel tak, jak o ní přemýšlel, věděla by na čem je a v nic nedoufala...
,,Vzpomínáš někdy na naši první noc?" zeptala se. Ticho, které prolomila, jako by nikdy nebylo. Remus vzhlédl od knihy a s menším zamračením se zamyslel.
,,Ach," hlesl, ,,jistěže. Často o té noci přemýšlím."
,,Říkáš to, jako kdybys toho litoval," poznamenala zmateně Pansy. Poslední dny byly příšerné, Remus ničil všechny její iluze a ani přitom nemrkl okem.
,,Zachoval jsem se tehdy špatně," řekl Remus provinile.
,,To zní jako kdyby se to stalo před sto lety... Bylo to na začátku prázdnin."
,,To nic nemění na tom, že jsem se měl zachovat úplně jinak. Nedokážu tu chybu smazat. Udělal jsem prostě a jednoduše hroznou věc."
,,To není pravda. Vždyť to já políbila tebe," připomínala mu důrazně Pansy.
Remus se smutně zasmál. ,,Ale tobě je patnáct. To já měl mít rozum."
,,Skoro šestnáct," opravila ho, protože byla vysazená na to, kolik komu je let. ,, A vůbec... Nedohaduj se se mnou! I kdyby mi bylo sedmnáct, třicet, padesát, rozhodla bych se vždy stejně."
,,A co když ne? Kdybych se od tebe odtáhl, možná, že bychom měli úplně jiný život. Našla by sis mladšího kluka, ještě několik let bys žila s čistým štítem, nemusela by ses se mnou skrývat..."
,,Co to povídáš? Říkáš to jako bych o svém životě nerozhodovala sama."
,,Bylo by to jiné. Každý by si žil svůj předchozí život," opakoval Remus stále dokola lítostivě.
,,Proč takhle mluvíš? Proč nestojíš za svými názory, za svými činy? Copak si to neužíváš?"
,,Jen říkám, že bychom možná byli spokojenější, kdybychom se chovali tak, jak od nás společnost očekává," vysvětloval Remus. ,,Neměl bych spát se svou bývalou studentkou. Navíc jsi hrozně mladá. Jdeme proti proudu a tak se nedá chodit moc dlouho - člověku to podemele nohy a utopí se. Nechci, abychom dopadli špatně, ale... Jsme k tomu předurčeni."
,,Já nikdy nebyla dítětem štěstěny... Ani s tebou, ani bez tebe," pravila s klidem a rozvahou Pansy. Vstala a odešla z ložnice. Ve dveřích se zastavila a zamumlala: ,,Nechoď za mnou."

Ležel v posteli, měl rozsvícenou lampičku, ale nečetl si. Sledoval stíny na stěnách. Už hodinu a půl byla Pansy pryč. Bál se o ni, do téhle chvíle mu snad plně nedocházelo, jaké city k ní chová. Chtěl ji jít hledat, ale přišlo mu to hloupé. Navíc mu jasně řekla, že má zůstat v ložnici. Pansy vešla do jeho myšlenek a zastavila je. Stoupla si před postel a podívala se mu do očí.
,,Ty bys chtěl, abychom žili jiný život?" zeptala se bezbarvým hlasem.
,,Ne," odpověděl Remus a napřímil se do sedu.
,,Měl jsi nějaký život před námi?"
,,Ne," odvětil upřímně. Přikývla.
,,Tak už takhle nikdy nemluv.  A pamatuj, že jsem přišla o panenství s mužem, kterého jsem si vybrala a kterého jsem chtěla. Kdybych byla s čímkoliv nespokojená, tak bych s tebou nebyla. Ale já tu jsem, protože tu chci být." Mluvila tak vyspěle, skoro ji nepoznával.
,,Omlouvám se," hlesl pouze.
,,Kdybys měmísto toho nekonečného omlouvání třeba objal, udělal bys líp," poradila mu. Vstal a přivinul ji k sobě.