~ Moje chyba ~ HP ✔️

🔴3🔴

,,Nebojíte se jít sama?" zeptal se Remus, když se Pansy zvedala. Místo odpovědi ukázala svou hůlku. ,,Magie není řešením všech problémů," připomněl jí. Pansy protočila oči v sloup.
,,Umím se bránit. Ale vážím si vaší péče. Nebojte se, nebojím se. Jsem ze Zmijozelu, já nemám pud sebezáchovy. Kdyby mi někdo chtěl ublížit, nebojím se mu ublížit mnohem, mnohem víc." Poslední slova vycházela z jejích úst pomalu a Pansy se v nich vyžívala. Remus si byl vědom toho, že je tato dívka nebezpečná, i tak ho vždy tímto chováním zarazila.
,,Stejně mi to přijde podivné," poznamenal Remus a zavrtěl hlavou. ,,Vše okolo vás se mi nepozdává." Pansy se zasmála, jako kdyby od něj nic jiného neočekávala - nedůvěřivost a obavy, to v Remusovi šlo lehce vyčíst. Byly v něm ovšem i jiné vlastnosti, které držel pečlivě pod zámkem, ale Pansy se k nim toužila dostat. Přála si ho znát se vším všudy, nejen jako odtažitého profesora, ale i jako muže, který se skrýval pod tím vším.
,,Pokud by vás to uklidnilo, můžete mě doprovodit," navrhla. Remus zpanikařil. Stydlivě sklopil zrak.
,,To nejde..." zašeptal, ale bylo vidět, že nad tím uvažuje.
,,Naopak," pronesla Pansy s jistotou sobě vlastní. Čím víc nedůvěřivý byl Remus, tím snáz Pansy přebírala zodpovědnost a ,,otěže situace". ,,Očekává se to od vás. Jste dospělý muž, profesor... A já jsem bezbranná dívka. Neměl byste mě nechávat běhat po městě samotnou. Co kdyby se mi skutečně něco stalo? Vy byste si to vyčítal celý svůj život, pane profesore."
,,Nejsem váš profesor, slečno Parkinsonová."
,,Tak vám v tom případě nic nebrání, že?" opáčila. Šach mat, tahle dívka byla královna argumentů. Děsila ho, měl strach z její neodolatelnosti.
,,Na to skutečně nemám co říct, všechno by to byly výmluvy," uznal Remus, prohrál. Jen ještě nevěděl, co vše tím on i Pansy ztratí. Vstal od stolu a chtěl jít zaplatit na bar. Pansy ho chytila za paži.
,,Dnes vás zvu. A jestli se se mnou plánujete přít a dohadovat se se mnou, rovnou vám říkám, že to nemá cenu. Platím já a basta," pravila a došla zaplatit. ,,Stejně je to vina rodičů, že se takhle toulám, tak je spravedlivé použít jejich peníze," poznamenala, když vycházeli z hospody. ,,Nenabídnete mi rámě?" zeptala se Pansy. Remus předstíral, že její dotaz neslyšel. Pansy ho chňapla kolem paže. ,,Stejně se vás budu držet," řekla s roztomilou lehkovážností. Míjeli je lidé a Remus uvažoval, co si o nich dvou asi myslí. Zvrhlý muž ve střední letech tahá po městě mladé děvče. Zachmuřil se. Pansy se k Remusovi přitiskla víc a bojovně zvedla bradu. ,,Jsou to idioti, nepřemýšlejte nad tím," zašeptala jako dobře míněnou radu.
,,Vy ovládáte nitrozpyt?" otázal se Remus zmateně, po chvíli uvažování, zda náhodou nepřemýšlel nahlas. Pansy se zachichotala.
,,Jste hlupáček, pane profesore. Jak bych mohla něco takového umět? Stačí se podívat na ten váš utrápený výraz, abych poznala, nad čím přemýšlíte. A víte co? Přestaňte se - pro jednou - ovládat kvůli společnosti."
,,Každý z nás se musí ovládat. Nejsme přece zvířata," odvětil Remus.
,,To jistě nejsme," odsouhlasila jeho argument Pansy. ,,Ale taky nejsme svatí. A je hloupost, abyste se neustále kontroloval kvůli lidem, kteří taky mají své temné stránky."
Remus na ni nevěřícně pohlédl, věnovala mu potutelný úsměv. ,,Ďábel často promlouvá sladce."
,,Uvažte... Je snad hřích být lidský? Je snad tolik špatné dělat to, po čem toužíte?"
,,Za jistých okolností ano," trval na svém Remus. ,,Nemůže si přece každý dělat, co si zachce."
,,Nemluvím o všech. Mluvím o vás," řekla Pansy. Tentokrát si Remus dovolil malé pousmání.
,,Jste mazaná jako liška, to vám musím nechat. Zmijozel má evidentně mezi svými ctnostmi i umění argumentace a vyhrávání diskuzí."
,,Bezesporu," odvětila pouze Pansy.