~ Moje chyba ~ HP ✔️

🔵3🔵

Remus nemohl usnout, díval se do tmy a přemítal. Nečekal, že se znovu v jeho životě objeví Pansy. Trápil ho každý pohled, který mu věnovala. Každý její povzdech mu připomínal jeho vinu. Zároveň ji ale chtěl mít u sebe, protože bez ní nebyl úplný... Teprve když se objevila, cítil se znovu cele. Kéž by ho neopouštěla a kéž by si ji, bohové, zasloužil. Jeho malá maceška... Ozvalo se tiché zaklepání. Nemusel nic říkat, za vteřinu se dveře otevřely. Nebyl si jistý, byla tma, ale zdálo se mu, že se Pansy lesknou oči.
,,Můžu?" zeptala se tichounce. Nemohl jí říct ne. Kývl hlavou. Pansy si zalezla k němu do postele. ,,Nejsem ráda sama. Ne teď. Nemám domov, moji rodiče jsou zavření, nechci být sama," vysvětlovala. Remus ji lehce chytil za ruku.
,,To bude dobré," zašeptal. ,,Jsem rád, že tu jsi," ujistil ji, i když to nejspíš nebyla až tak úplně pravda. Pansy se pousmála, ale v té temnotě to nebylo vidět.
,,Jste příšerně špatný lhář, profesore," zhodnotila jeho chabý herecký výkon. Remus jí to nevymlouval, možná bylo lepší, že mu nevěřila... Taky by sám sobě nevěřil. Pansy se zničehonic lehounce zachichotala. ,,Pamatuješ, jak jsme jednou snídali v posteli, ale dopadlo to tak, že jsme po sobě házeli jahody?" Remus na to zapomněl, vytěsnil tu radostnou vzpomínku ze své paměti, nyní ho znovu zalil ten pocit, který měl tehdy...
,,Pamatuju," řekl a byl skutečně vděčný za návrat do toho dne. ,,Ty sis začala."
,,Ale ty jsi házel o to víc," odvětila Pansy. Jako kdyby se něco pročistilo ve vzduchu, opadlo z nich to napětí. ,,Dobrou noc," popřála Remusovi. Pustil její ruku.
,,Dobrou noc," popřál.

Pansy se probudila dřív než Remus. Pozorovala ho a uvažovala, jak mohl získat její srdce takový bídák. Nádherný bídák, který se za ni styděl. Jak se do něj tehdy mohla tak moc zamilovat? Jak to že k němu stále a pořád cítila to stejné? Otřela si slzy, protože velké holky nebrečí a už vůbec ne kvůli bídákům se svetry a čokoládami. Ještěže neviděl, jak zamilovaně se na něj koukala! Vynadala si, vyhrabala se z postele a odcupitala po špičkách do kuchyně. Šla si nalít vodu z kohoutku. Neslyšela Remusův příchod. Chvíli ji jen pozoroval. Stoupl si za ní a lehce se dotkl jejího ramene. Překvapeně sebou škubla, ale neotočila se.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se něžně. Pansy pokývla hlavou, ač bylo oběma jasné, že lže. ,,Smím tě obejmout?" zeptal se tak vystrašeným hlasem až to skoro nebylo slyšet. Znovu přikývla. Přitiskl se k jejím zádům, propletl své ruce kolem jejího těla a políbil ji do vlasů. ,,Ta vůně mi chybí," přiznal. ,,Nedovol mi, abych ti znovu ublížil. Prosím, odežeň mě od sebe, protože já přestávám být silný." Pansy neodpovídala. Bral to jako vyzvání, políbil ji na krk. Zavřela oči a vzdychla. Odtáhl se od ní s velikým sebezapřením. ,,A pokud jsi stejně slabá... Pokud se cítíš jako já... Dej mi znamení. Celé noci bez tebe umírám. Nejde na tebe nemyslet. Jsi stále v mé hlavě. Vím, že je to špatné, ale tolik si přeju, abys cítila to stejné."

Remus odešel. Pansy stála u dřezu, položila skleničku a hleděla před sebe. Bála se. Nevěděla, co si má myslet. Nechal rozhodnutí na ní? Po těch měsících, které proplakala. Po těch nocích, kdy trhala všechny vzpomínky na Remuse. Neměla by mu to dovolit. Jenže ho chtěla. Jen jeho. Nerada to přiznávala, ale nikoho jiného už nedokázala milovat. Je to špatné, opakovala si jeho slova v myšlenkách, ale ta slova zněla lákavě. Chce ji snad jen proto, že s ní nemá být? Má se vydat na pospas jeho citům? Využije ji, odkopne, zavrhne... A ona bude sama a zlomená. Stejně jako poprvé.

Našla ho v obývacím pokoji. ,,Ať už se rozhodneš jakkoli, doprovodím tě zítra za tvými rodiči," slíbil Remus. Pansy přišla těsně k němu, sklopila zrak, aby nabrala dost síly a nerozbrečela se. ,,Chápu, jestli mě nenávidíš," řekl. Pansy zavrtěla hlavou.
,,Ublížil jsi mi. Hrozně jsi mě ponížil. Ale nenávidět tě nedokážu. Nebo pokud trochu jo, tak to stejně převáží všechen ten vděk a respekt a obdiv... a ta láska, kterou k tobě chovám." Položila si čelo na jeho hrudník. Remus Pansy objal.