~ Moje chyba ~ HP ✔️

🔵4🔵

Nervózně pochodovala po obývacím pokoji a snažila se uklidnit. Nikdy se necítila tak napjatě a vystrašeně, a to už měla zlomené srdce, viděla umírat lidi a účastnila se (byť trochu hloupě) války. Ale jakmile šlo o její rodiče, nebyla k utišení. Bála se o jejich budoucnost, tím pádem i o svou. Kráčela v kroužcích a polokroužcích a mumlala si nesmyslná slova. Remus si stoupl do její trajektorie a tím ji donutil se zastavit. Nepodívala se mu do očí. Remus položil své ruce na její malá ramena a pevně je stiskl.
,,Zvládneme to," ujistil ji. Sehnul se a políbil ji na čelo. Pansy Remuse objala a tiše pofňukávala.
,,Kdybych teď zemřela, zemřela bych šťastná," řekla najednou zamyšleně. Viděl, jak její mysl odplouvá jiným směrem, než by chtěl.
,,Takhle nepřemýšlej," poprosil ji Remus.
,,Já už jsem mrtvá." Pansy hleděla někam do dáli, nemrkala, takže jí za chvíli začaly slzet oči.
,,Má drahá," zašeptal Remus a v její tváři se znovu objevil návrat k nim.
,,Jsem hloupá," trpce se usmála sama nad sebou. ,,Neměla bych takhle mluvit. Omlouvám se."
,,Kdybys místo toho věčného omlouvání mě raději objala, udělala bys líp," zopakoval její slova. Objala ho. A nemohla mu říct, jak by ráda zemřela v jeho náručí než-li čelit každodennímu strachu, že ji opustí. A tak mlčela.
,,Ty jsi mě zachránila," vyznal své jediné lásce. Mlčela, ale o to víc se k němu tiskla. Chtěla mu vyjádřit svou největší úctu. Jejich city se za ty měsíce nezměnily, a to je děsilo. Oba se styděli při vzpomínce, kdy ještě mysleli, že to pomine a že se jejich cesty rozejdou. Nedokázali by bez sebe žít, i přes to velké břemeno, které s sebou nesli.

Remus vstoupil do studené místnosti jako první. Pansy ho následovala méně odvážně. Třásla se strachem i chladem.
,,Parkinsonová?" zeptala se nepříjemným hlasem žena sedící u stolu.
,,Ano, to jsem já," odpověděla Pansy a její sebevědomé vystupování bylo pryč. Žena zalistovala stohy pergamenů, jeden z nich vytáhla a pročetla. Vytáhla hůlku a začarovala pergamen tak, aby se sám od sebe rozletěl pryč.
,,Posaďte se a chvíli počkejte." Pansy uposlechla. Remus si sedl těsně k ní. Pansy z malé kabelky vytáhla kapesníček a vysmrkala se. Byla to jen zástěrka, aby si přitom mohla otřít uslzené oči. Uklidila kapesník a vyndala tabulku čokolády. Ulomila si kousek a nabídla Remusovi. Ten jí věnoval překvapený pohled.
,,Za tu dobu, co jsme spolu byli, jsem si zvykla mít čokoládu neustále při ruce," vysvětlila Pansy. Remus se posmutněle usmál a vzal si dva čtverečky mléčné čokolády. ,,Dokonce si kupuji tu stejnou co ty," dodala, aby si snad u Remuse ,,šplhla".
,,Poznal jsem to," řekl Remus.
,,Slečno Parkinsonová," oslovila ji žena. ,,Můžete jít za svými rodiči. Váš doprovod musí počkat tady."

Posadili Pansy na stoličku, před ní bylo vytvořené silové pole, za kterým stály další dvě židle. Přivedli její rodiče. Matka šla jako první, vypadala úplně jinak, než ji znávala Pansy. Její vždy upravená, nádherná a hrdá matka měla rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. ,,Mami," zašeptala Pansy a vstala. Chtěla se k ní rozběhnout, ale pár centimetrů před hranicí silového pole ji zastavil zřízenec věznice. Její matka jí věnovala jeden ztrápený pohled. Pansyin otec na sobě nedával znát, že by nějak strádal. Tvářil se vyrovnaně. Usedli naproti Pansy, která se vrátila na svou stoličku. Pansy nevěděla, co říct, tak ze sebe vydala pouze: ,,Ahoj."
,,Informovala jsi našeho právníka, drahoušku?" zeptal se její otec. Jeho hlas zněl tlumeně kvůli silovému poli, které všechny zvuky mírně pohlcoval.
,,Ano. Hned jak mě vyhodili z domu. Poslala jsem sovu," odvětila Pansy.
,,Podivné," hlesla její matka. ,,Zatím se s námi nepokoušel zkontaktovat. Loajální evidentně nebyl."
,,Šššš... Hlavně v klidu," zašeptal pan Parkinson ke své ženě.
,,Chybíte mi," pravila Pansy. ,,Chci, aby vás pustili na svobodu."
,,Pansy," začal pan Parkinson s povzdechnutím, ,,taky tě máme rádi. Nicméně je jasné, že tu zůstaneme dlouho. Radši se s tím předem smiř."
,,To nezvládnu..." vydechla Pansy.
,,Zvládneš, všechno jsi vždycky zvládla, jsi emancipovaná, chytrá a vynalézavá. Ty se ve světě neztratíš," ujistila ji její matka, přitom se tvářila naprosto lhostejně. To uměla pouze paní Parkinsonová - podporovat své blízké s kamennou tváří.
,,Díky, mami."
Její matka pouze mávla rukou, že to nestojí za řeč. ,,Prosím, zařiď nám nějaké knihy a kávu. Sice jsme zavření, ale nechci žít jako zvíře."